Konec dubnových prázdnin, vyplněný každodenní oratoří a přípravami na druhý trimestr, jsme uzavřeli dvěma pěknými tečkami, při kterých jsme měli možnost dostat se do místních domácností.

První událostí byla narozeninová návštěva v Empumalanze u Charlatte, Nadiny černošské kamarádky s výrazně

Po návratu z dovolené nás Hwange přivítalo typickými výpadky vody a elektřiny – na některé věci se holt můžete vždycky spolehnout. Přesto se ale něco změnilo, do Hwange totiž přišel podzim. Tráva usychá a listí na stromech začíná vypadat poněkud ospale.

Jako první se žloutnoucí přítěže zbavují baobaby, jimž právě

• ...když u vás týden neteče voda a vaše poslední zásoby někdo použije na umytí auta a závlahu trávníku.

• ...když se vás už několikátý člověk zeptá, jestli by nebylo možné v České republice sehnat nějakého sponzora pro jeho rodinu či studium.

• ...když na vás černoši mluví angličtinou opepřenou místními

  [ Pokračování článku ]

Zatím jsme společně dorazili do domu Piuse (skloňování jsme vysvětlovali v minulém článku), našeho černošského kamaráda z Bulawaya. Seznámili jsme tam se s jeho maminkou, sourozenci a kamarádkou maminky, kteří se na nás všichni přišli podívat. Byli jsme pohoštěni výbornou buchtou, čajem a kávou a jako ovoce jsme si na zahradě natrhali guavy. Pak jsme vyrazili na nekonečnou

V pondělí patnáctého dubna jsme se naposledy rozloučili s neútulným domem ve Čtvrté Avenue v Ennerdale a vyrazili do ulic obložení dvěma batohy, Davidovým foťákem, igelitkou s jídlem a taškou přes rameno. Když jsme došli na hlavní ulici, jako správní domorodci jsme začali ležérně mávat vztyčeným ukazováčkem. Abyste pochopili, to je gesto používané na předměstích Johannesburgu, když stopujete minibusy

Pojďme se teď společně podívat, jak jsme prožili čtyři všední dny v kůži dobrovolnic Anežky s Magdou.

Budík zvoní o tři čtvrtě na šest, abychom stihli vstát a dojít chladným ránem

Následujícím dnem po návratu z Dračích hor byla neděle. Ráno jsme si půjčili od sester salesiánek auto a jeli na mši do kostela v nedalekém Lawley. Mši sice sloužil stařičký kněz Sean z Irska, ale mluvil plynně jazykem suthu, takže jsme nerozuměli ani slovo. Zpěvy, rytmy i bubnování bylo úplně jiné, než na jaké jsme zvyklí ze Zimbabwe. Dokonce i tančí jiným způsobem – celý kostel se houpe

V Africe se dost těžce cestuje, pokud nemáte auto. My jsme je samozřejmě neměli, proto jsme se do takového "zapadákova" jako jsou Dračí hory museli dopravit s těžce turistickou a poměrně drahou společností Bazbus. Jejich mikrobusy dopravují cestující pouze v rámci sítě vlastních hostelů, což nám přichystalo

Naše pracovní týdny, kdy jsme měli o "zábavu" postaráno od pondělí do neděle a skutečně volno jsme měli jednu až tři hodiny denně, kompenzují dubnové prázdniny. První dva týdny jsme vyrazili oplatit vánoční návštěvu našim spoludobrovolnicím, kterým se pomalu chýlí ke konci jejich roční služba v Ennerdale u Johannesburgu.

Jakmile byl za námi nepřehledný závěr školního roku, mohli jsme se konečně naladit do velikonoční nálady. Jestli se těšíte na popis zimbabwských zvyků, tak vás podobně jako o Vánocích musíme zklamat – žádné nemají. Křesťanská tradice je tu konec konců teprve krátce.

Na Květnou neděli