V pondělí patnáctého dubna jsme se naposledy rozloučili s neútulným domem ve Čtvrté Avenue v Ennerdale a vyrazili do ulic obložení dvěma batohy, Davidovým foťákem, igelitkou s jídlem a taškou přes rameno. Když jsme došli na hlavní ulici, jako správní domorodci jsme začali ležérně mávat vztyčeným ukazováčkem. Abyste pochopili, to je gesto používané na předměstích Johannesburgu, když stopujete minibusy směrem do centra. Za chvíli jsme se už nasardinkovali do bílé dodávky a vyjeli.
Řidič cestou vysypával lidi podle toho, jak si kdo zavolal. Holt africká alternativa hromadné dopravy... My jsme vystoupili na místě, které nám bylo alespoň trochu povědomé a odkud se nám podařilo dobloudit na Park Station, hlavní nádraží. Když jsme stáli na přechodu, vloudil se k nám týpek nabízející nám kurzy autoškoly. K čemu? Právě odjíždíme. Neoslnil nás ani dalším trumfem – místní SPZkou provincie Gauteng.
Na nádraží jsme dorazili v jednu hodinu, tedy dvě hodiny před odjezdem našeho autobusu. Čekáme a čekáme, kdy se na obrazovce objeví náš spoj. Ani pět minut před třetí ovšem stále nic. Snažíme se tedy dopátrat, co se stalo, jenže z kanceláře si nás posílají k odbavovací bráně a nazpět. Po informaci, že autobus již nejspíš odjel, začínáme trochu stresovat. Ptáme se tedy dokonce i řidičů ostatních autobusů, než nás někdo pošle k šéfovi odbavení cestujících. Ten nejprve deset minut něco hledá v počítači a konzultuje po telefonu, až je schopen rozkrýt naši záhadu: v objednaném autobusu jsme byli pouze my dva, proto spoj zrušili a zarezervovali nám místo v autobuse o tři hodiny pozdějším. No dobrá, ještě že ne o tři hodiny dřívějším.
Na johannesburském nádraží jsme tedy neplánovaně strávili pět hodin. Celkem nuda. Zpestřením byl jen jeden Nadin zážitek z veřejných záchodků. Na záchodě pro zaměstnance si nějaké černošky umývaly hrozny v umyvadle hned vedle mísy. Ve frontě se jakási holandsky vyhlížející běloška v afrikánštině zeptala, jestli je tam volno. Ostatní jí to odkývaly a ona si v pohodě odskočila. Po ní se tam vystřídala ještě jedna paní. Spolu s ní z TÉŽE NEODDĚLENÉ místnosti odešly i ty dvě černošky, co si tam simultánně myly hrozny. Jiný kraj, jiný mrav...
V šest hodin jsme se nalodili do horního patra autobusu společnosti Intercape a brzy se již zařadili do nekonečných řad aut na dálnici. Byli jsme opět pohoštění kuřetem s hranolky, jen o poznání chutnějším než na zimbabwské straně a koukali jsme v pohodlných křesílkách co nejrychleji usnout. Mimochodem Afrika je malá, protože černoch na sedadle přes uličku se k nám hned hlásil, jestli nejsme z Hwange a nechodíme do kostela ke sv. Tereze. Prý nás tam viděl :-)
Ve dvě ráno jsme zastavili na celnici. Po pouhých dvou a půl hodinách jsme byli hotovi! Ani nekontrolovali naše batohy. A tak jsme se po dvou týdnech znovu ocitli na půdě Zimbabwe. Tentokrát jsme silně vnímali kontrast s bohatou Jižní Afrikou.
V devět ráno autobus zaparkoval na svém stanovišti v Bulawayu. Vystoupili jsme a za chvíli si nás vyzvedl Pius, ten samý týpek, co jsme mu cestou z Hwange vezli náklad knížek. Nadšeně nám vykládal, jak nám ukáže svůj domov, farnost, školu a jak se tam všude na nás všichni děsně těší. Nasedli jsme tedy do bílého minibusu (podobnost s Johannesburgem je zřejmá, doprava tady funguje stejně – jen si v duchu přidejte nějakou tu rez, špínu, decibely navíc při pořvávání a také dva až tři pasažéry nad kapacitu) a nechali se vyklopit na návsi vesnice Pumula. Asi tady běloši moc nebývají, protože místní černošstvo bylo jako divé a tolikrát "mukiwa!" - "běloch!", jsme za jeden den ještě neslyšeli. Bohužel nejpřítulnější byli místní ožralové, kteří se chtěli seznamovat, fotit a nakonec žebrali peníze na další pití. Ještěže jsme měli s sebou dva místní průvodce. Rychle jsme si proklestili cestu do ulic mezi domy. Do jedné otevřené branky jsme pak vklouzli a ocitli se u Piuse (omluvte nás, ale správné "u Pia" se k černochovi fakt nehodí) doma.
Narozdíl od Jihoafrické republiky zde nemají slumy, přesto jsme se právě nacházeli v jednom z těch chudších domků. Připomínal nám domovy v Maroku – malý domeček, kam se vtěsnal obývák, dva pokojíky a kuchyň. Do pokojů se vejde sotva postel a malá skříň, kuchyň je hrozná a prakticky bez výbavy. Luxusní je ovšem obývák, kam se zvou návštěvy. Vévodí mu samozřejmě moderní televize s DVD přehrávačem a stereo soupravou. Je přeplněn gaučem a přezdoben kýčovitými doplňky. Záchod je na dvoře a jeho použití trochu komplikuje fakt, že voda teče jenom tři dny v týdnu. Koupelnu nemají; kbelíky na prašné zahrádce musí stačit. Je to trochu paradox – ačkoli nemají skoro nic, na skříni v ložnici se vyjímá výstava devíti párů lodiček. Před domem není dlažba ani trávník, ale prach je úhledně umeten. Jelikož sousedé nejsou odděleni plotem, mohou mezi nimi panovat dobré a těsné vztahy.
