Na cestách

Naše pracovní týdny, kdy jsme měli o "zábavu" postaráno od pondělí do neděle a skutečně volno jsme měli jednu až tři hodiny denně, kompenzují dubnové prázdniny. První dva týdny jsme vyrazili oplatit vánoční návštěvu našim spoludobrovolnicím, kterým se pomalu chýlí ke konci jejich roční služba v Ennerdale u Johannesburgu.

Z Hwange jsme vyrazili před šestou ráno. Nabalili jsme se nalehko, což se v přecpaném autobuse do Bulawaya více než hodilo. Když jsme se davem splašených černochů dychtivých vejít se do jediného dnešního autobusu proboxovali dovnitř, nebyla už žádná volná místa, přestože sedadla byla v řadách po pěti. Využili jsme alespoň "dáreček", který jsme dostali na cestu. Včera večer nás oslovil někdo z komunity s prosbou, zda-li by po nás mohl poslat balíček do Bulawaya. Kývli jsme a pak se zeptali, co to vlastně bude. Prý jen asi dvacet knih. Tak jsme si teď alespoň měli na co sednout.

Po pěti hodinách jsme dorazili do Bulawaya, města velikosti Brna, a brzy předali náš balík. Převzal si ho jeden takový tragéd jménem Pius, co se již delší dobu marně snaží stát se salesiánským novicem, aniž by měl potřebné vzdělání. Čas od času se pozve do komunity, sní nám nějaké jídlo, přespí a zase zmizí. Tentokrát nám ale pomohl a dovedl nás až na stanoviště, odkud odjíždí spoj do Jihoafrické republiky. Cestou nám ještě ukázal katedrálu a omšelé ulice, ze kterých sice dýchá někdejší bohatství, ale rozbitý asfalt, bezdomovci a postranní uličky dlážděné odpadky ukazují dnešní stav Zimbabwe.

Odpoledne jsme se nalodili do luxusního autobusu společnosti Intercape a doufali jsme, že nebudeme opakovat rekordní 26 hodinové zpoždění, které zažily holky při jejich návratu z vánoční návštěvy. Na pohodlných sedadlech jsme okamžitě usnuli, načež nás budili s porcí kuřete, hranolek a Coly. Mohli jsme si alespoň vychutnat pohledy do nádherné krajiny se skalními homolemi kolem národního parku Matopos. Třeba se sem ještě někdy vydáme na výlet.

O půl osmé jsme dorazili na hranice, kde začal skoro pětihodinový maraton. Vylézt z autobusu, předběhnout frontu (že by společnost Intercape podplatila úředníky pro rychlejší odbavení?) a dostat výstupní razítko. Nasednout zpět, přejet krokem po mostě přes Limpopo, zařadit se do jiné fronty, aby nám mohli toto razítko zkontrolovat. Opět nasednout, ujet sto metrů a čekat. Následně vystoupit a jít do fronty na vstupní víza do JAR. Nakonec znovu do autobusu, vzít všechna svoje zavazadla a zařadit se do další fronty na kontrolu jejich obsahu.

Když znuděné úřednice objevily notebook, poslaly nás vyplnit jakýsi formulář o dovozu k jiné přepážce. Tam nás s klepáním si na čelo poslali pryč. Uf. Teď už jen při posledním nástupu do autobusu ukázat víza dalšímu celníkovi a můžeme pokračovat. Kolem půlnoci tak vyrážíme na druhou polovinu cesty.

Jediný pasažér, který neabsolvoval ani jednu z přeshraničních procedur, byla černošská babča sedící na sedadle před námi. Kdykoli jsme vystupovali, ona suverénně pokračovala ve spaní. Nevíme, jak si to zařídila, ale opravdu nevystoupila ani jednou. Za jízdy si pak sklápěla sedadlo, takže nám doslova ležela na klíně. Kdykoli to zjistil její syn či vnuk sedící vedle, hned ji vrátil zpátky. Ale

brzy poté se vždy začala pomaličku sklápět znovu... Druhé nepohodlí byla klimatizace hučící přímo za námi, ze které se Naďa nachladila. Ale kromě toho jsme se v pořádku a celkem komfortně vyspali, abychom se mohli probudit do ulic ranní Pretorie. Tady nám došlo, že jsme přijeli za Zimbabwe do úplně jiného světa. Luxusní obchody jako v Evropě, skleněné budovy a desetipruhová dálnice plná nových aut. Hodinku nato jsme již vystupovali v samém centru Johannesburgu.

Za chvíli už jsme se vítali s Anežkou a Magdou. Holky nás protáhly rušnými ulicemi s odpadky a podivnými lidmi a zanořili jsme se do podzemní garáže plné mikrobusů, které slouží jako hromadná doprava a rozvážejí lidi do všech koutů Johannesburgu a jeho okolí. Nasedli jsme do jednoho z nich, odmítli prodavače, co nám cpali do okénka sladkosti, a vyrazili. V tu chvíli začaly po mikrobuse putovat peníze od všech cestujících k chudákovi, na nějž zbylo přední sedadlo. Jeho úkolem je všechno spočítat, pamatovat si, kolik komu má vrátit, a dát řidiči správnou částku. Zvláštní způsob, ale funguje.

Po čtyřiceti kilometrech se po levé straně objevily plechové chatrče slumového městečka Finetown. Právě děti odtud jsou Magdě s Anežkou známé, protože navštěvují školu, kde holky dobrovolničí.

Za Finetown jsme vystoupili v Ennerdale, podívali jsme se nejprve do domova salesiánských sester a pak už se ubytovali v druhém domečku vzdáleném asi deset minut chůze. Zbytek dne jsme strávili nákupy a přípravami na další výlet. Večer jsme ještě popíjeli se třemi postpubertálními salesiánskými prenovici (tj. příští rok složí sliby a půjdou do noviciátu), ochutnali typický jihoafrický likér Amarula, co chutná jako Bailey's, a uložili se brzy do postele. Zítra ráno budeme totiž znovu na cestě. Do Dračích hor.