Dobrovolničení v Ennerdale

Pojďme se teď společně podívat, jak jsme prožili čtyři všední dny v kůži dobrovolnic Anežky s Magdou.

Budík zvoní o tři čtvrtě na šest, abychom stihli vstát a dojít chladným ránem na půl sedmou na mši k salesiánům o pár ulic dál. Rozespalýma očima cestou sledujete východ slunce. Po krátké bohoslužbě vás sestry salesiánky hodí na korbě auta zpátky domů, kde máte asi dvacet minut na přípravu svačiny a na rychlou snídani v anglickém stylu. Nalijete do sebe velký šálek černého čaje nebo rooibosu, samozřejmě s mlékem, a spořádáte opečené toasty s citronovou marmeládou, případně se sýrem. Rychlý úklid nádobí a drobků ze stolu a už zavíráte dveře, zakódujete alarm a spěcháte na roh ulice, kde vás za pět minut půl osmé vyzvednou autem sestry. Takhle brzo ráno je na nezakryté korbě pěkná zima.

Projedete několika ulicemi, kterými se plouží uniformovaní školáčci, minete divokou skládku, jež je důležitým socializačním místem, protože u hromad zapálených odpadků se houfují místní bezdomovci a lidé ze slumu. Za rohem pak zamáváte ochrance a ta vám otevře bránu do Don Bosco Educational Project. Objekt je obehnán vysokým plotem a skládá se z prstence budov. Jedna polovina, vedená salesiány, slouží jako rekvalifikační dílny pro dospělé, jimž umožní díky několikaměsíčním kurzům sehnat lepší práci. Druhé polovině šéfuje sestra Tereza. Má na starosti sedm tříd základní školy, v nichž nachází bezplatné vzdělání asi dvě stovky potřebných dětí z okolních slumů Finetown a Mountain View (Krásné Město, Horská Vyhlídka – provokativní jména pro špinavé čtvrti plné plechových chatrčí, viďte?).

Děti se houfují u vchodu do areálu a na pokyn sestry Terezy vyrazí husím pochodem "držte se u zdi, jděte mlčky, nestoupejte na trávník" až před jednu z učeben, kam se na neuvěřitelně malý prostor vejde celá škola. Následuje ranní nástup, assembly, kdy se zpívá, modlí a naslouchá uřkičenému promlouvání do duše, jež v jazyce zulu obstarají místní učitelky a v angličtině sestra Tereza. Se slovy: "Jes, sista. Ví andrstend, sista" se žáci rozejdou do tříd.

Anežka se zavře do kumbálu ve čtvrté třídě, kam si celé dopoledne postupně volá děti z různých ročníků a individuálně nebo v malých skupinkách jim pomáhá dohnat látku z matematiky, v níž jsou oproti ostatním vrstevníkům pozadu.

Magda se zase ráno schází se třemi dětmi z vyšších tříd na doučování čtení a psaní v angličtině. Její svěřenci tak po několika měsících konečně umí přeslabikovat větu. Po půl deváté její lekci přeruší snídaně. Všechny děti se shromáždí v jídelně, přeříkají modlitbu a obsluhováni staršími spolužáky se pustí do řídké kukuřičné kaše. Potají, aby sestra Tereza neviděla, si nevýrazné jídlo přislazují z donesených pytlíčků cukru. Nakonec se vybraná služba dá do umývání nádobí.

Magda po snídani odchází do sedmé třídy. Tu má sice vyučovat ředitelka, ale protože je skoro pořád zaneprázdněná někde jinde, žáky má na starosti Magda. Opakuje s nimi matematiku a angličtinu. Přestože mají žáci značné mezery, chovají se, jako kdyby byli mistři světa. Nedávají pozor, baví se, neustále chodí po třídě krást ostatním gumy a pravítka, případně jenom zfackovat spolužačku před sebou, svévolně umazávají látku napsanou na tabuli a doplňují svůj vlastní text. Pak se hromadně zvednou a čtvrt hodiny ořezávají svoje tužky. Do všeho pokřikují "Magda, Magda", a když má chudák výklad, jsou schopní do ní začít strkat, případně s drzým výrazem stát za jejími zády a koukat do stropu. Nic na ně neplatí, ani "Já tě plácnu" v češtině, které se pak s roztomilým černošským přízvukem ozývá ze všech dětských úst s radostí, jak zase tu bílou učitelku pořádně naštvali. Funguje jediná hrozba: Mpo – festovní černoška připravená bez zábran seřvat a zlískat i ty nejstarší patnáctileté klacky.

Jindy jim zlobení Magda oplácí sama. Když s ní sedmáci byli v knihovně, někteří si místo vybírání knížek skládali puzzle. Když nastal čas odchodu a oni zůstali s prázdnýma rukama, Magda jim do nich v nestřeženém okamžiku vrazila náhodně vybranou knihu. Celou půlhodinu poté se ze třídy ozývalo "Magda, Magda, I don't want this, tuhle knihu nechci, tu jsem četla minulý měsíc". "To mě nezajímá, už jsem ti ji napsala do sešitu. Vrátíš ji příští pátek". "But Magda, Magda, I don't want this, já tuhle knihu opravdu nechci," a tak stále dokola.

Před půl jedenáctou se žáci rozprchnou po areálu, protože je přestávka. Dříve si mohli hrát uprostřed mezi budovami, jenže teď tam sestry nechaly udělat trávník, kam se samozřejmě nesmí. Takže se děti tísní u svých učeben, případně jsou u východu, kde na malém prostoru sehrají krátký fotbalový nebo basketbalový zápas. Mají tu i jeden fotbálek, ale ten je opravdu "africký"!

Prvňáčci zase běhají kolem a občas vás překvapí českým "Pásla ovečky", "Zajíček v své jamce" nebo "Měla babka", které umí odříkávat perfektně. Slyšet češtinu z deseti rozesmátých černošských pusinek je panečku zážitek.

Po přestávce pak Magda zastupuje sestru v šesté třídě, kde se žáci naštěstí chovají lépe. Anežka v tu dobu sedá za volant a vyráží do pekárny vzdálené necelé půl hodiny cesty. V pekárně odkládají vadné nebo vrácené toastové chleby a zadarmo je pak škole přenechávají.

S autem plným balených bochníků se Anežka prvně zastaví ve školce ve Finetown a zbytek doveze do školy, kde se rozdávají dětem.

O půl jedné dostanou žáci v jídelně oběd. Pro starší ročníky pokračuje poslední hodina mateřských jazyků zulu a suthu. Holky zatím buď hlídají nejmenší děti, nebo vedou kroužky – Anežka hudební a Magda výtvarný. Od tří hodin pak mají volno až do večera, akorát v pátek jdou do parku ve Finetown, kde vedou dvouhodinovou oratoř.

A tak jsme s nimi absolvovali jejich každodenní povinnosti. Bylo krásné poznat jinou dobrovolnou službu a jiné misijní dílo. Je zcela odlišné, než to ve Hwange. Je ušité na míru Anežce a Magdě. A my se zase těšíme do naší školy a oratoře, na práci, která přesně sedne nám.