Severní Dračí hory

V Africe se dost těžce cestuje, pokud nemáte auto. My jsme je samozřejmě neměli, proto jsme se do takového "zapadákova" jako jsou Dračí hory museli dopravit s těžce turistickou a poměrně drahou společností Bazbus. Jejich mikrobusy dopravují cestující pouze v rámci sítě vlastních hostelů, což nám přichystalo dvouhodinové ranní bloudění autem salesiánek po ne moc bezpečných částech Johannesburgu. Nástupní hostel jsme však nakonec našli a pohodlný mikrobus nás dovezl až ke dveřím našeho ubytování pod horami. Na necelých pět dnů jsme se tak ocitli ve společnosti cestovatelů a baťůžkářů, a co pro nás bylo velmi neobvyklé, samých bělochů. Ti tuzemští se dorozumívají afrikánštinou, což je taková chrochtavá předělaná holandština.

Díky brzkému odpolednímu příjezdu jsme si dělali plány alespoň na malou vycházku. Počasí nám však nepřálo. My z Hwange jsme si sice mysleli, že období dešťů už nejméně před měsícem definitivně odzvonilo, ale Jihoafrická republika má zřejmě jiná pravidla. Místo procházky s výhledem do hor jsme tak strávili zbytek dne vařením a psaním pohledů v našem mini domečku rádoby afrického vzhledu. To vše v naději, že ty nádherné obrázky na pohlednicích jsou schované někde v bílé mlze za oknem.

Druhý den již bylo lépe. My dva z horkého Zimbabwe jsme sice pěkně mrzli, ale sluníčko nás pilně rozehřívalo. Servilní paní na recepci nám nacpala do ruky příšernou mapu okolí a dokonce dvakrát nám vysvětlila, kudy se máme vydat. My jsme ale chtěli na blízký kopec, čímž jsme se dostali mimo plánek a zmatená paní jen prohlásila, že tam se jet nedá. Samozřejmě, že dalo :-)

Projížděli jsme polními cestami a nebýt afrických stromů a panoramatu drsných hor, mohli bychom si připadat jako v Česku. Narozdíl od nás zde však každý kousek země někomu patří, což nám zařídilo mnohonásobnou posilku při přehazování kol přes ploty.

Jak postupovalo odpoledne, naše nadšení z krásných výhledů pomalu vystřídaly zcela prozaické pocity bolavé zadnice a spálenin od sluníčka. Navíc jsme trochu zabloudili. Zachránili nás mladí domorodci z malé vesničky, pro něž jsme v době prázdninové nudy byli očividně milým rozptýlením. Ukázali nám cestu k silnici a na kolech nás doprovodili až k bráně hostelu. Magda po náročném dni označila kolo za ďáblův vynález a očividně nesdílela naše nadšení z fyzického vyčerpání.

Chtěli jsme se ale podívat do pořádných hor. Hostel je od východišť poměrně daleko, takže jsme si museli zaplatit skupinový výlet s dovozem a bohužel i průvodcem, jehož stupidní dokola se opakující humor v nás soustavně celý den vzbuzoval nutkání shodit ho ze skály dolů. A že jsme měli požehnaně příležitostí! Naše cesta totiž vedla z malého parkoviště pod vrcholem Sentinelu až na třítisícovou náhorní plošinu, jež náhle padá kolmo do údolí kilometr vysokou mohutnou skalní stěnou Amphitheateru.

Když se nakloníte a podíváte se dolů, zatočí se vám hlava. Není divu, že zde mají čtvrtý nejvyšší vodopád světa, Tugela Fall.

Sestup z náhorní plošiny pak vede akčně po dvou žebřících, 15 a 25 metrů vysokých. Zbytek už pohodově zpátky na výchozí parkoviště. Protože cesta dodávkou domů trvala přes dvě hodiny, dorazili jsme za tmy.

Třetí den jsme se vydali na pěší průzkum okolí hostelu, do kvetoucích travnatých plání s rybníky, v jejichž hladině se zrcadlí okolní hory. Odpoledne jsme ale museli vyrazit na cestu zpět do Johannesburgu, takže jsme touhle překrásnou procházkou zakončili krátkou ochutnávku Drakensbergu, neboli Dračích hor.

V cílovém hostelu nás opět vyzvedla ochotná salesiánka sestra Giovanna a my se za soumraku, s úchvatným pohledem na svítící centrum města, nechali dovézt do našeho domečku na Čtvrté Avenue v Ennerdale.