Pravý zimbabwský venkov

Konec dubnových prázdnin, vyplněný každodenní oratoří a přípravami na druhý trimestr, jsme uzavřeli dvěma pěknými tečkami, při kterých jsme měli možnost dostat se do místních domácností.

První událostí byla narozeninová návštěva v Empumalanze u Charlatte, Nadiny černošské kamarádky s výrazně postpubertálním vystupováním :-) Všimněte si modrých šatů – Charlatte a její sestra je před časem osobně ušily jako dárek pro Naďu.

Poslední dubnový den jsme tedy zavítali do typického zděného šedého domku bez vnějších i vnitřních omítek, abychom byli usazeni do obývacícho pokoje s pohovkou, kýčovitou výzdobou a samozřejmě zapnutou televizí, jejíž zvuk marně zápasil s hlasitými popovými písničkami linoucími se z rádia v kuchyni. Různí známí i neznámí černoši proudící domem už nás nemohli rozházet. Dopoledne jsme strávili v přítomnosti oslavenkyně Charlatte, jejího bratra Caspera a sestry Diany s třemi malými dětmi.

Druhý úžasný den jsme strávili v sobotu o prvním květnovém víkendu. Jeden z hlídačů v Don Boscu, Mishek, nás pozval na návštěvu do vesnice St. Mary, asi dvanáct kilometrů od Hwange. Prý abychom viděli, jak vypadá zimbabwský venkov – s hliněnými domečky stavěnými doslova ze země kolem, bez elektřiny, veřejného osvětlení, bez jakýchkoliv ulic a silnic, s vodou nošenou v kbelících ze studní, s nočními návštěvami hyen z okolní buše, zkrátka s životem, jemuž pro nás nechybí jisté kouzlo, ale ve skutečnosti musí být hodně tvrdý.

Den začal zcela africky. Byli jsme s Mishkem domluvení, že přijede do Don Bosca pro nás a vyrazíme společně nějakým minibusíkem, ale nám se podařilo půjčit si komunitní auto. Volali jsme mu asi v době, kdy už měl být ve Hwange: "Kde jsi?". Odpověď: "Jsem na cestě." My: "Máme k dispozici auto, takže můžeme přijet k tobě, nemusíš pro nás jezdit. Kde na cestě jsi?" On: "No, doma." Afričané...

Když jsme dorazili do St. Mary, Mishek se nás ujal (a zmeškal kvůli nám jednu svatbu), přisedl si na sedadlo spolujezdce a už jsme sjeli z hlavní asfaltové silnice do písku a prachu, abychom se po úzké cestě plné výmolů a kamení skrze křoviska prodrali na první "zastávku" u mělké nekryté studny na špinavou pitnou vodu.

Kousek pod ní se v malém rybníčku ráchala prasata. Místním děvčatům to však nevadilo, každá nabrala jeden asi dvacetilitrový kbelík a navzájem si je pomohly postavit na hlavu. Takhle dokážou překonat půlkilometrovou pouť domů bez probémů a s plnými zásobami.

Po pár desítkách metrů jsme zastavili u Mishkových příbuzných. Nahlédli jsme do jejich "kuchyně" – kulatého domečku širokého něco přes metr, kde nebylo vůbec nic, na holé zemi leželo jen pár melounů, mísa a nůž. Tady se totiž vaří spíše venku na ohni. Prohlédli jsme si i jeden obytný hliněný domek, velmi skromně vybavený, uvnitř však nechybělo rádio ani televize poháněné dieslovým generátorem.

Kolem samozřejmě pobíhá hromada malých dětí, slepic, prasat, koz a malý otrhaný psík. Drůbež a zvířata jsou cenná – jiné jídlo se sice dá sehnat i v přírodě, ale s pěstováním je tu trochu problém. Přitom kukuřice (a další podobné obiloviny) jsou základní potravinou.

Odtud jsme vyrazili na blízký kopec ke kostelu St. Mary, kde jezuité založili první misii v oblasti a dodnes se zde nachází poutní místo.

Po areálu nás provedl sympatický kněz John. Dokonce nás lákal, jestli se nechceme v Zimbabwe usadit, že by nám pomohl najít nějaké pěkné domečky, Davidovi manželku a Nadě manžela. Nabídku jsme s díky odmítli a ukázali prstýnky, čímž jsme z otce Johna dostali srdečný černošský smích a horlivé omlouvání. Součástí areálu St. Mary's je i nemocnice. I když vypadá docela pěkně, přesto bychom v Zimbabwe stonat nechtěli.

Problém místních nemocnic je totiž ten, že trpí chronickým nedostatkem doktorů – v některých nenajdete ani jediného. Představte si, že oblasti, kde žije třeba padesát tisíc lidí, ošetřuje šest sedm lékařů.

Od kostela jsme pokračovali zpevněnou silnicí směrem dál do buše. Cesta se postupně změnila v pouhou širší pěšinu, a tak jsme odstavili auto a dál pokračovali pěšky.

Propletli jsme se mezi kaktusy a stanuli u přehrady. Kvalita vody asi nic moc, navíc v ní žijí krokodýli. K čemu tedy postavili přehradu uprostřed buše? Kvůli závlahám. Jednou týdně, vždy v pondělí, otevřou malá stavidla a naplní okolní závlahová korýtka, aby mohli lidé v suché krajině vůbec něco vypěstovat.

Zastavili jsme se u skupinky domečků, které jsou tu rozesety mezi houštinami a vzrostlými baobaby.

Mishek nám hned vysvětloval, že paní v modré haleně a v sukni vytlouká z klasů zrnka miletu (taková nedomrlá kukuřice), aby je pak mohla zbavit plev a namlít na mouku, z níž bude moci připravovat šedavou variantu kukuřičné kaše sadzy.

Vrátili jsme se k autu, nasedli a popojeli dál mezi zavlažovaná pole se špenátem, kukuřicí, rajčaty, cibulí a dalšími plodinami.

Naším cílem ale nebylo koukat na farmaření, nýbrž slézt dolů do širokého vyschlého koryta řeky Lukosi. Mishek nám ukázal další způsob obživy venkovských Zimbabwanů – sezónní lov malých ptáčků, co tu prolétají v obrovských hejnech. Černoši nejprve postaví z větví a listů umělý keř.

Uvnitř sedí chlápek u malého ohýnku, na němž se nahřívá hrníček s vodou a jakýmisi kořeny v ní. Kořeny se ve vodě změní na lepivou hmotu, tou se potře větévka a prostrčí se ven z umělého keře. Jakmile si na ni sedne ptáček, už se neodlepí, černoch mu zlomí droboučký vaz a hodí na hromadu k ostatním. Pro přivábení kořisti se používají mrtvolky jejich předchůdců napíchané na haluzích a několik stovek křičících živých ptáčků chovaných uvnitř keře ve velké proutěné kleci. Za jedno mrtvé opeřené tělíčko dostanete na trhu v přepočtu jednu korunu. Za den se jich dá nachytat prý i několik stovek.

Putování po zimbabwském venkově jsme ukončili u Mishka doma. Nejprve nám ukázal nový dům, který staví pro sebe a svou manželku.

V plechovkách nechá uschnout hlínu, a tak získá cihly. Jílem je pak pospojuje a stavbu překryje vrstvou hlíny místo omítky. Střechu vytvoří z usušené sloní trávy, dřeva nebo plechu. Takto postavený dům prý může vydržet klidně dvacet let.

Protože čas pokročil, rozloučili jsme se s celou Mishkovou rodinou i se St. Mary, vyhrabali se z hlubokého písku na opuštěnou hlavní silnici a vyrazili povolenou rychlostí 120 km/h směrem do Hwange.

Naši poslední zastávku jsme si udělali u starého mostu přes řeku Lukosi, abychom se pokochali africkou krajinou. Takovou, jakou jsme ještě před rokem znali pouze z filmů a časopisů.