•   ...když vám černoch zcela suverénně odpovídá na všechny vaše dotazy, a teprve později zjistíte, že o daných problémech nevěděl zhola nic – lidé si tu místo "nevím" raději navymýšlí kupu nesmyslů.

• ...když se žádná z dam neobtěžuje zavřít za sebou dveře, když

  [ Pokračování článku ]

Poslední dva týdny už čím dál víc cítíme, že naše dny v Zimbabwe jsou sečteny. Hwange se s námi loučí svým legendárním Horkem a již od brzkého rána nám fouká vřelý suchý vítr do tváří. Vzduch nad buší se tetelí, teploměr v jídelně ukazuje konstatně 36°C a jiný, který ležel venku na sluníčku, musel František uklidit, aby neprasknul. Naposled si tedy užíváme

Začátkem listopadu přijela do Don Bosca italská delegace, pozvaná otcem Brunem. Jediný háček byl v tom, že Bruno tu nebyl – stále totiž čeká v Zambii na vydání pracovního povolení, aby mohl legálně vstoupit do Zimbabwe. O šest italsky mluvících hostů jsme se tedy museli postarat my s Františkem. Přestože jsme po večerech byli unavení, návštěva do sebe

Poslední trimestr nám přinesl čím dál víc volna. Ve škole jsme si odučili poslední hodiny, a tak nám zde zůstala jediná povinnost – dělat dozor u státních zkoušek. Někdy celý den, někdy jen tři hodiny za katedrou, kdy jsme podepsali stohy dokumentů, hlídali studenty, aby neopisovali, a nakonec zapečetili jejich výtvory do obálek. Práce budou zkontrolovány

Probudili jsme se s ranními paprsky. Výhledem z okna na děti ve školních uniformách jsme se ujistili, že jsme stále ještě v Kariyangwe. Vydali jsme se tedy do domu otce Pilaniho na snídani. Brzy jsme poznali, že elektřina stále ještě není úplně zpátky – slabší žárovky se sice daly rozsvítit, ale větší spotřebiče, třeba mrazáky, při nízkém napětí ani neškytly. Není divu, že přístroje v Africe

Do učiliště Dona Bosca dorazily zapečetěné obálky se závěrečnými státními zkouškami a s nimi úplně nové instrukce, které typicky po africku postavily na hlavu všechno, co jsme dosud dělali. Neochotně jsme tedy v pondělí ráno vyrazili do školy zbavit se urgentních problémů a prosit studenty o spolupráci, abychom splnili všechna nová nařízení. O půl desáté

Přestože v poslední době nejvíce žijeme oratoří, mimochodem jsme se též ocitli již v osmém týdnu třetího trimestru. Pro naprostou většinu studentů tedy právě skončila výuka a v pondělí se rozpečetí první obálky jejich státních zkoušek. Konečně nám odpadnou trapné ranní nástupy s čím dál menší hrstkou zodpovědných studentů. Každý den si musí někdo z učitelů připravit slůvko. Po těch několika měsících

Přinášíme několik dalších historek, které jsme zachytili při různých rozhovorech s Afričany.

Opičí šikana (ze Zimbabwe)

V odlehlých venkovských oblastech Zimbabwe jsou pro vesničany i jejich úrodu

Poslední zářijovou noc jsme po šesti měsících sucha a vlezlého prachu opět zažili, jak vypadá déšť. Sice krátký a nejspíš až do listopadu poslední, ale přesto jsme průzračným kapkám vděční za ochlazení teplot a také za projasnění našich dnů – nad obzorem se už nevznáší hutný hnědavý opar, vše je pořádně umyté, slunce při východu a západu nevypadá jako obří kotouč politý kečupem, obloha zmodrala

Před dvěma týdny jsme si konečně mohli užít dvoudenní dobrodružnou dovolenou, kterou jsme plánovali už od začátku srpna – navštívili jsme botswanský národní park Chobe. Brzy ráno jsme nasedli do auta a po necelých dvou hodinách jsme již vystupovali na významném vícestátním hraničním přechodu Kazungula a pohodlně přešli do sousední Botswany –