Přinášíme několik dalších historek, které jsme zachytili při různých rozhovorech s Afričany.
Opičí šikana (ze Zimbabwe)
V odlehlých venkovských oblastech Zimbabwe jsou pro vesničany i jejich úrodu a dobytek největším nebezpečím sloni či lvi. Zato ve městech vládnou mnohem chytřejší potvory – paviáni. Potulují se městečkem, vybírají odpadkové koše, hledají něco k snědku okolo silnic, otrhávají mangovníky, citroníky, kukuřice či papayu lidem ze zahrádek a dokážou vzít i za kliku a obsloužit se u vás doma. Kdosi nám vyprávěl, že jednou nějaké mamince ukradli malé dítě, když ho nechala doma samotné (Afričani obvykle nezamykají). Costa se pro změnu paviánům postavil, když mu chtěli "sklízet" úrodu ze zahrady. Kamenem trefil a zranil mládě, jež křikem přivolalo zbytek tlupy. Když se na vás řítí dvacet třicet opic včetně šedesátikilových samců, uděláte přesně to, co Costa. Zamknul se uvnitř domu a do večera se neopovážil ani otevřít okno – celá smečka kroužila zahradou až do setmění. Jindy si zase tlupa paviánů počíhala na chlapíka, co nesl v náručí bochníky chleba. Vyrazili na něj s trnitými větvemi v rukou. Nejenže ho obrali o všechno jídlo, ale také ho pořádně seřezali.
Není divu, paviáni jsou skutečně chytří "jako opice". Dokážou si vyčíhnout, které hodiny chodíte do práce či do kostela, a přijdou vás vykrást. Otevírají dveře, kohoutky, jednou jeden na celnici ukradl nepozornému cestovateli mobil, a když ho prozvonili, zkušeně si telefon přiložil k uchu, jak měl odpozorováno. I nás paviáni navštěvují v Don Boscu. Před měsícem třeba odklopili víko a pili z našeho tanku na vodu (fuj!). A nedávno přišli, už potřetí nám vtrhli do domečku, otevřeli lednici, vypili nám koktejl z baobabu schovaný ve šroubovací lahvi a rozcupovali balení cukříků. A dnes se objevili znovu, zanechali po sobě spoustu malých stopiček na zemi, prošmejdili prázdné místnosti, olízali zbytek margarínu a odšroubovali víčko od jaru, aby zkusili, zda se dá vypít.
Slupnut v buši (ze Zimbabwe)
Po silnici z Hwange do Victoria Falls projíždí auto a řidič dumá nad odstaveným kamionem, který právě minul. Viděl ho tam přeci již včera. Co dělá opuštěný náklaďák už druhý den na krajnici v buši? Řidič tedy zastavuje, vylézá z auta a jde obhlédnout situaci. Za nejbližším keřem se mu naskýtá hrozný pohled – na zemi leží obří nacpaná krajta, z jejíchž úst trčí nohy chudáka kamioňáka. Potřeboval si jen odskočit a stal se kořistí hloupého hada. Krajta do sebe dospělého člověka nasoukat nedokáže, a tak i ona zaplatila tenhle úlovek životem.
Manželka je majetkem kmene (z Keni)
V rozlehlých pouštích Keni žije asi třicetitisícový kmen Samburů, který si uchovává svůj původní styl života včetně jeho tradic. Například když muži táhnou s dobytkem hledat pastvu, zmizí z domu na celé tři měsíce. V tu dobu jsou jejich manželky volné pro jakéhokoliv jiného muže, pochází-li ze stejného kmene. Stačí, aby před vchod položil svůj štít. Když se manžel náhodou vrátí v nevhodnou chvíli, vezme svůj štít a zdvořile se odebere navštívit některou z neobsazených sousedek. Samburové totiž věří, že ženy nejsou majetkem svých mužů, ale kmene. A pak nemá Afrika tolik trpět onemocněním AIDS...
Postel nebo čaj? (z Tanzánie a Keni)
U Masajů zase mají jinou specialitu. Každý muž má v ložnici jednu velkou postel pro sebe a dvě a více menších pro svoje manželky. Když si jednu z nich zavolá, ostatní se odklidí do jiné části stanu a pustí se do přípravy čaje. Až je muž uspokojen, všichni se společně jako rodina sejdou nad vroucím šálkem. Nakonec, ostatní ženy té jedné nezávidí. Jsou všechny obřezané, takže pro ně manželské povinnosti nejsou žádným potěšením.
Lidé, co imitují nával (ze Zimbabwe)
V Zimbabwe je veřejná doprava organizovaná (nebo právě spíš neorganizovaná) úplně jinak než u nás. Autobusů moc nejezdí, zato na městských i venkovských silnicích potkáváte spousty malých bílých dodávek, transportujících cestující různými směry. Žádné jízdní řády nebo pravidelné linky. Princip je jednoduchý – řidič čeká tak dlouho, než se jeho "kombi" naplní do posledního místečka, případně i více, a teprve pak s troubením vyrazí k cíli. Naháněči tak mají jasný úkol – dostat do dodávky rychle co nejvíce lidí. Místní tenhle systém samozřejmě znají, a proto zkušeně zkouknou počet lidí uvnitř, a když volné sedačky věstí dvouhodinové čekání uvnitř vyhřátého vozidla na příchod dalších pasažérů, jdou raději stopovat. Proto naháněči přicházejí stále s novými triky...
Nejprve začali platit pár zevláků, aby simulovali nacpanou dodávku, už už připravenou vyrazit. Natěšený pravý cestující tedy nastoupí, zaplatí, a pak už jen zděšeně sleduje, jak minutku po něm jeden ze zevláků vystoupí a odejde. Když nastoupí někdo jiný, z autobusu se vypaří další "cestující", prý chce jenom zvednout mobil... Po jedné až dvou hodinách divadýlka člověk nakonec zjistí, že byl vlastně v dodávce úplně první.
Ha! Trik prokouknut a přestává fungovat. Naháněči tedy přicházejí s novinkou – místo zevláků používají jako návnadu solidně vypadající ženské, často různé bábinky. I tento trik však časem slábne, proto nasazují nejtěžší kalibr. Místo zevláků a ženských trochu připlatí a jako vějičky si pořídí pár nezaměstnaných bělochů. Ti působí mnohem důvěryhodněji.
A ještě jeden trik, který se přihodil Františkovi v Bulawayu: nasedl a odmítl zaplatit, dokud se dodávka nerozjede, aby v případě dlouhého čekání mohl vystoupit a zkusit jiný transport. Řidič tedy po nějakém čase nastartoval a vyrazil. František zaplatil, načež se po pěti minutách ocitl s kombi znovu na stejném místě, kde tvrdnuli ještě další hodinu.
Nevím, jak se to řekne (od nás z Hwange)
V oblasti Hwange se mluví tolika jazyky, že jsme se nenaučili ani jeden. Co nám ale vůbec nepomáhá, jsou místní lidi. I oni jsou tak jazykově zmatení, že pořádně neznají ani vlastní rodnou řeč. Člověk se jich zeptá, jak se něčo řekne, a oni po dlouhém přemýšlení oznámí, že netuší. Anebo má každý svůj vlastní překlad a jsou schopní se i pohádat. Navíc některá slova vůbec nemají nebo neznají – třeba číslovky už všichni zapomněli a používají anglické. O psané podobě ani nemluvě.
Vypravěč na měsíční úvazek (z Keni)
V keňské poušti u hranic s Etiopií se malému chlapci z místního kmene stala nehoda, při níž si ošklivě zlámal nohy. Přivolali k němu šamanského doktora, který vyrobil primitivní dlahy a pomocí kolíků je upevnil do země. Klouček se tak nemohl pohnout z místa. Z rodu tedy vybrali jednoho kmeta, jenž mu po celý měsíc vyprávěl pohádky a příběhy, aby mu ulehčil jeho trápení.
Vlak za prezidentem (ze Zimbabwe)
Černoši si potrpí na všemožné ceremonie, slavnosti a události, které se konají u příležitosti Dne nezávislosti, Dne armády, Dne hrdinů, Dne Afriky, inaugurace prezidenta apod. Kdo by pořád na tyhle státní přehlídky chodil, zvlášť když jsou demonstrací Mugabeho síly, že? Samozřejmě nikdo, jenže vláda si umí poradit. Vypraví se autobusy zadarmo z různých koutů země, a když stále není diváků dost, stačí přece odklonit všechny vlaky z jejich původních tras, pozamykat za jízdy dveře vagonů a bez zastávky dovézt všechny cestující (dost nedobrovolně) až do Harare, kde už je správně nasměruje ozbrojená policie.
Naše malá Dvajedna (ze Zambie)
Bratr Christopher pochází ze Zambie a povídal nám o jedné oblasti, kde jsou lidé velmi bezprostřední a podle toho také pojmenovávají svoje děti. A tak mezi černoušky pobíhá holčička Dvajedna (protože s tímto výsledkem zrovna Zambie vyhrála fotbalový zápas), ze školních lavic se na paní učitelku usmívá Náhradnídíl apod.
Lobola (ze Zimbabwe)
Oženit se v Zimbabwe, to není jen tak. Třeba náš student, zedník Brighton, nás po prázdninách překvapil prostým sdělením: "Tak jsem se oženil". Naivní evropská otázka "A jaká byla svatba?" se nesetkala s pochopením. "Žádná nebyla. Prostě jsme se na tom domluvili, nastěhoval jsem ji k nám a jejím rodičům jsem oznámil, že jsme se vzali." Teď s jejími rodiči nesmí Brighton mluvit, dokud nezaplatí za svoji manželku patřičnou sumu, tzv. lobolu. Má štěstí, že tchán žádá pouze tři krávy (cca. dvacet tisíc korun); mohl by chtít i auto, svatební oblek pro sebe a šaty pro tchýni, sestřenice a všechny tetičky včetně té z druhého kolene.
Ženich se musí rodičům své ženy vyhýbat, jak velí slušnost. Ani manželka to u Brightonovy maminky nemá jednoduché – také s ní nesmí mluvit, přestože žijí ve společné domácnosti a pracují spolu na poli. Prostředníka jim dělá ženichova sestra. Čím víc peněz Brighton splatí, tím více toho bude moci promluvit. Až dodá celou částku, smí konečně uspořádat "bílou" svatbu, jak ji známe my. Opět ji ale platí ženich.
Pozn.: spoustě mužů tento stav vyhovuje – mají svou manželku, kterou ale mohou beztrestně opustit.