Když si pozvete černoušky na přespání

Poslední trimestr nám přinesl čím dál víc volna. Ve škole jsme si odučili poslední hodiny, a tak nám zde zůstala jediná povinnost – dělat dozor u státních zkoušek. Někdy celý den, někdy jen tři hodiny za katedrou, kdy jsme podepsali stohy dokumentů, hlídali studenty, aby neopisovali, a nakonec zapečetili jejich výtvory do obálek. Práce budou zkontrolovány a oznámkovány ve tři sta kilometrů vzdáleném centru za speciálních podmínek, kdy se na tvorbě známky každého studenta podílejí nejméně tři hodnotitelé.

Zkoušky bohužel připravuje státní instituce (HEXCO), takže školy musí dodržovat spoustu přísných pravidel (např. testy musí být před zahájením skladovány v sejfu; hlídající učitelé by správně měli studenty doprovázet na záchod apod.) a probírat se byrokratickým papírováním. Z ministerstva prý mohou přijet kdykoli na namátkovou inspekci. Realita však vypadala tradičně africky – zadání nám doručili dva dny před začátkem zkoušení, v sobotu pozdě večer; datum konání zkoušky na obálkách se lišilo od oficiálního kalendáře; v otázkách byly nejen překlepy, ale i faktické chyby; často se látka netýkala sylabu a tak dále. Ovšem ani ze strany naší školy se nepodařilo vše do puntíku splnit. Někteří učitelé místo dozoru nedorazili do školy, jiní zapomněli předem vyplnit potřebné papíry a jednou nám dokonce bez jakéhokoliv upozornění zmizela sekretářka. Ráno jen poslala SMSku jednomu z kolegů, že prý je v Bulawayu. A to i s klíči od skříňky se všemi důležitými dokumenty k dnešní zkoušce.

Díky tomu, že už nejsme ve škole každý den a navíc nám odpadlo večerní vyučování, rozhodli jsme se ještě zorganizovat poslední velkou akci pro oratoř – dvoudenní program s jídlem a přespáním. Naše setkávání s animátory během týdne proto začala mít plánovací charakter. Přidal se k nám Comfort, devatenáctiletý kluk z farnosti, který se chce stát salesiánem a od ledna bude na pár měsíců bydlet v komunitě. Spolu s Addmorem, Martinem a Ayandou, oratorními lídry, jsme vymýšleli večerní zábavní program a soutěžní hry. Kluci tak měli na programu také svůj podíl.

Na "Přespání v oratoři", jak se akce jmenovala, jsme pozvali třicet nejvěrnějších kluků (holky k nám moc nechodí). V pátek večer jich i přes déšť přišlo jednadvacet; ty ostatní prý nepustil přísný tatínek či přísná babička. Vytvořili jsme tak krásně tři skupiny, každou s jedním animátorem v čele. Program jsme zahájili honbou za pokladem.

Poněkud jsme přecenili šifrovací schopnosti a biblické znalosti dětí, a tak doběhly do cíle již za tmy. To však neubralo nadšení z nalezeného pokladu – sportovních triček.

Následovala divoká večeře – když před bandu černoušků postavíte kotel kuřat s rýží, potřebujete opravdu silný hlas, aby se vám podařilo seřadit bojující natěšené kluky do fronty. Po jídle jsme jim připravili interaktivní duchovní program s poselstvím o modlitbě. Na závěr jsme zvolili efektní modlitbu v kruhu se svíčkami. Děti se docela zapojovaly, až na pár jedinců, kteří se místo rozhovoru s Bohem zabývali výzkumem, jak nejrychleji podpálit papír, co se stane, když si pokapu všechny prsty voskem a jde-li svíčka zapálit z obou konců.

Kluci se nejvíce těšili na noční diskotéku. Zahájili jsme ji pro ně neznámým šlágrem Macarena a vyřazovací soutěží v tanci. Černoušci jsou pohybově nadaní, ale Evropanovi jejich "styl" připomíná něco jako vozembouch a slepici v epileptickém záchvatu. Následoval úkol nacvičit a předvést skupinový tanec. Většinou celé družstvo stálo v řadě, kývalo se do rytmu a jeden po druhém předtancováváli. Jeden tým nám pak předvedl chumel popsatelný asi jako skupinové sólo.

Největší dobrodružství nastalo potom, někdy po půlnoci. Nanosili jsme matrace do jedné ze tříd a doufali v pohodlný spánek. Zdá se ale, že děti si "přespání v oratoři" vyložily jako "celonoční bugr". Začaly se přetahovat o matrace, protože někteří malí sobečkové museli mít pro sebe hned dvě. Nakonec se podařilo boj ukončit a spravedlivě vše rozdělit. Zbývalo už jenom se pomodlit, požehnat, zazpívat písničku a jít spát. Tedy – pro nás. Černoušci se místo toho pustili do další bitvy. Místností poletovaly deky, boty, trenýrky i děti. Ani Nadin pokus přečíst jim africkou pohádku se nesetkal s úspěchem. Nic nepřimělo řičící oratoriány přestat plazit se po zemi, rozsvěcet a zhasínat světlo, lehat si pod matrace, tahat je sem a tam, fackovat se a jako zlatý hřeb nasbírat venku kamínky a začít je potají házet po ostatních. Když jeden přistál na hlavě i Nadě, pohár trpělivosti přetekl a David zavelel: "Tak jo, všichni sbalit a jdeme domů." "Cóóóóóóóže? Teď v noci?" ozvaly se překvapené a trochu ustrašené hlasy. "Jo, teď v noci. Každý vezme svou matraci, odneseme je zpátky do skladu a pěšky vyrazíme." Najednou bylo ticho jako v hrobě a mohli jsme všichni normálně usnout. Dvouapůlhodinové ukládání oratorního zvěřince byla určitě skvělá průprava na naše budoucí dítka.

Po čtyřech hodinách spánku jsme vstali a spolu s jedenadvaceti vyoranými myšmi doběhli na venkovní hřiště na rozcvičku. Odměnili jsme se snídaní, tentokrát pokojnou (žádný hluk, jenom vaječné skořápky všude okolo a jeden ukradený bochník chleba spolu s kelímkem jamu a burákového másla), a rozjeli jsme poslední sérii týmových soutěží. Procvičili jsme jejich sílu, znalosti, obratnost i koordinaci a také se bohužel přesvědčili, že afričánci mají podvádění v krvi. Po jedenácté jsme se sešli na vyhlášení a ukončení.

Následoval pokus o úklid a poté jsme společně šli až do nejbližšího sousedství, odkud většina dětí pochází. Zcela vyčerpaní jsme se vrátili zpátky a dokončili úklid. Večer jsme ještě zvládli zajít na mši a na naši první rozlučku s Afrikou do jedné spřátelené rodiny. Uzívaní jsme se vrátili před půlnocí a usnuli jako dva špalky.

Černouškům se přespání líbilo, stejně jako si oblíbili oratoř jako takovou. Každý víkend jich příchází kolem třicítky a zpříjemňují nám naše poslední týdny v Africe.

Jako perličku na konec přikládáme "komiks", který vytvořil jeden z našich starších kluků. Je na něm vyobrazen manžel, jak právě utíká od své manželky. Ta se ho spolu s policistou snaží chytit a přivést zpátky. Všimněte si dítka v šátku na jejích zádech – africký folklor se nezapře.