Poslední zářijovou noc jsme po šesti měsících sucha a vlezlého prachu opět zažili, jak vypadá déšť. Sice krátký a nejspíš až do listopadu poslední, ale přesto jsme průzračným kapkám vděční za ochlazení teplot a také za projasnění našich dnů – nad obzorem se už nevznáší hutný hnědavý opar, vše je pořádně umyté, slunce při východu a západu nevypadá jako obří kotouč politý kečupem, obloha zmodrala do normálního odstínu a buš vypadá najednou celá krásně rozzářená. Vegetace, zdá se, začíná tušit, že období dešťů již není daleko. Každé ráno pozorujeme náš velký baobab, jestli se na jeho větvích neobjeví první lístky.
Radost nám nedělá jenom příroda, ale i poslední oratoře, do kterých nám chodí pravidelně kolem třicítky dětí, a kde obvykle panuje moc hezká atmosféra. Zlepšili jsme závěrečná slůvka o pravidelná čtení z Bible a povídání příběhů s poučením, snažíme se děti překvapit občasnými hláškami v jejich jazyce a také jsme přibrali dalšího zodpovědného kluka mezi lídry.
Jedinou neřízenou střelou v našich víkendových odpoledních tak zůstává rektor komunity otec Bruno, jenž je schopen zčistajasna přijet a odvézt nám černoušky na korbě auta čtvrt hodiny před koncem bez závěrečné modlitby a povídání, případně zcela náhodně doveze armádu mrňousů, co posbíral ve farnosti.
Do komunitní fontány pozval jednou tři kluky na koupačku. Jenomže taková věc se okamžitě rozkřikne, takže druhý den byla fontána obsypaná asi třiceti řičícími černoušky, načež otec naznal, že jich je moc, že rozšlápli pumpu a příště se už "do bazénu" nepůjde. Nám ale zůstaly na krku děti, jež se pokaždé asi tisíckrát za odpoledne ptají, kdy se půjde zase plavat.
Na druhou stranu nás ale Bruno potěšil, protože si konečně udělal čas na schůzku o budoucnosti oratoře. V práci, kterou jsme v lednu začali, hodlá pokračovat, a tak nepřijdou nazmar všechny posbírané, opravené a vyrobené hry, investovaný čas ani vztahy, jež se snažíme s dětmi vybudovat. Dokonce jsme přijali i úkol požádat v Česku o nové dobrovolníky – od příštího léta by mohli navázat na nás a pomoci místním salesiánům v rozvoji centra pro mládež v prostorách současné školy.
S otcem Brunem si užíváme i společná komunitní jídla. Nezapře v sobě Itala a každou chvíli připravuje nějaké speciality, jimiž zpestřuje fádní africký jídelníček – včera jsme v menu měli vařeného sumce s limetkou a rýží připravenou na brazilský způsob, den předtím jsme se rozplývali nad pravými penne carbonara, jindy se servírovaly filety z dušeného krokodýla, onehdy jsme zase obědvali antilopí gulášek z kudu a brzy dojde řada i na italské lasagne.
A když na sv. Václava slavil pětapadesáté narozeniny bratr František, Bruno neváhal koupit malé prasátko a dát ho celé na rožeň. Takže teď máme plný mrazák výborného vepřového. No, nepřijeli byste hned za námi?
Z posledních novinek snad jen to, že Naďa dostala do pasu prodloužení pracovního povolení. A přestože žádala jen o půl roku, úředníci byli štědří, a můžeme tak v Zimbabwe zůstat až do roku 2015, jak jsme si vždycky přáli (pozn.: to je jen vtip, odlétáme již za necelých sedm týdnů ke konci listopadu).