Jak donutit salesiána převzít oratoř

Poslední dva týdny už čím dál víc cítíme, že naše dny v Zimbabwe jsou sečteny. Hwange se s námi loučí svým legendárním Horkem a již od brzkého rána nám fouká vřelý suchý vítr do tváří. Vzduch nad buší se tetelí, teploměr v jídelně ukazuje konstatně 36°C a jiný, který ležel venku na sluníčku, musel František uklidit, aby neprasknul. Naposled si tedy užíváme úlevu po spuštění stropních větráků a popíjení vody z mrazničky. Jednou jsme dokonce i skočili do fontány.

Postupně si odškrtáváme ze seznamu povinností věci jako napsat si místní písničky, spravit obal na kytaru, uplést náramky pro oratorní lídry, předat důležité dokumenty řediteli školy, vyplnit závěrečné hodnocení pro naši vysílající organizaci Sadbu, naposled vycídit koupelny v dobrovolnickém domečku a zrevidovat inventuru počítačů apod. Nejnáročnějším úkolem je ale bezesporu předání oratoře. Vzhledem k tomu, že salesiáni s námi nikdy v oratoři pořádně nepracovali, snažíme se předat jim co nejvíc ze získaného know-how jinými způsoby. Vnucujeme jim zprávy o tom, jak za nás oratoř vypadá, vyrábíme zpěvník s oratorními písničkami včetně akordů, předáváme jim kontakty na lídry, prosíme je, aby se zastavili na schůzce s animátory, a taháme je do skladu, aby viděli, co kde leží, a jak je třeba vybavení udržovat. Na náš odlet připravujeme také naše pubescentní animátory, když jim dáváme biblická povídání a necháváme je vést písničky.

I když jsme až do poslední chvíle vedli oratoř stále sami bez většího zájmu salesiánů, pevně doufáme, že až zmizíme, salesiáni budou v sobě donboscovského ducha muset najít a o děti a mládež se postarají. Ostatně Bruno do Hwange neustále vzkazuje, že oratoř musí pokračovat. A tak snad nenastane situace, že příští dobrovolníci najdou vše znovu v ruinách...

Nastává také čas loučení. Zprvu nás černoši docela zklamali, když místo očekávaného: "Šťastnou cestu!" či: "Budete nám chybět." od nich slyšíme přidrzlé: "Vy odjíždíte už za týden? Tak to mi tu necháte váš notebook, doma si koupíte nový.", "Co budete dělat se svými mobily, hodinkami...?", "Musíš mi dát svoje brýle!" nebo: "Co od vás dostanu jako dárek na památku? Zítra se uvidíme naposled, tak já si pro to přijdu." Když jsme si postěžovali bratru Chrisovi, odvětil jenom: "Jo, to je ještě dobré. Když já jsem odjížděl z Tanzánie, tak si lidé brali na památku moje oblečení přímo ze šňůry."

Samozřejmě, že dárky jsme našim přátelům dávali a navíc jsme i rozdali spoustu věcí, které už jsme nechtěli vézt zpátky domů. V posledních pár dnech nás ale černoši mile překvapili, když nám uspořádali několik hezkých rozlučkových večerů a návštěv, při kterých nás štědře podarovali nádhernými látkami, tradičním oblečením a dřevěnými soškami. Největší párty byla v komunitě, kam jsme pozvali sestry a nejbližší přátele. Nakonec nás překvapilo, kolik kamarádství za ten rok vzniklo.

Dokonce i ve farnosti nám po poslední mši poděkovali a skupina holčiček přitancovala s dárkem. V oratoři jsme se rozloučili promítáním fotek a videí z celého roku a na posledním nástupu jsme dětem rozdali bonbóny a křížky s požehnáním. Milé bylo dostat požehnání od některých oratoriánů s modlitbou za šťastnou cestu.

V neděli večer už nám v pokoji stály nadité krosny ohlašující zcela jasně – zítra odjíždíme. Naposledy jsme si přes postel natáhli moskytiéru a uložili se ke spánku plného smíšených pocitů. Za pět dní budeme usínat doma a asi se už nikdy neprobudíme s výhledem na slámovou střechu nad sebou a se zvuky buše za oknem.