Drsný ráj, v němž žijí Tongové (2)
Probudili jsme se s ranními paprsky. Výhledem z okna na děti ve školních uniformách jsme se ujistili, že jsme stále ještě v Kariyangwe. Vydali jsme se tedy do domu otce Pilaniho na snídani. Brzy jsme poznali, že elektřina stále ještě není úplně zpátky – slabší žárovky se sice daly rozsvítit, ale větší spotřebiče, třeba mrazáky, při nízkém napětí ani neškytly. Není divu, že přístroje v Africe nic nevydrží.
Posnídali jsme ve společnosti dalších dvou bodrých (až moc) kněží, kteří následně okomentovali náš odjezd slovy: "Naďo, ty přece nemůžeš řídit, oni tě zavřou." "Proč jako?" my na to. "Když je v autě chlap, přece nemůže za volant sednout ženská!" Naznali jsme, že může, a vyrazili znovu mezi domečky studenta Brightona. Rozloučili jsme se s jeho krásnou rodinou a miminkem a vylekaně odmítli jeho velkorysý dar, když nám do auta začal cpát živého kohouta. Brighton se potom uvolil strávit dnešní den s námi, a tak jsme nasedli do toyoty a vydali se asi 40 kilometrů zpět do vesničky Pashu vyzvednout Bena a dalšího Nadina studenta Cipayila. Cestou jsme zcela po africku zvládli popovézt Brightonovu babičku na rozcestí a doručit jakýsi naditý pytel jeho další sestře. Po necelé hodině jsme konečně zabrzdili u dřevěného klacku zapíchnutého v zemi, na němž visela tabulka: "Autobusová zastávka Rajče".
Nabrali jsme Bena a Cipayila a v pěti jsme již potřetí absolvovali stejný úsek cesty do Kariyangwe. Tentokrát jsme už znali všechny výmoly a mohli si dovolit trochu přidat, pokud jsme zrovna s troubením nerozhrnovali stáda zvědavých krav, nemožných koz nebo tupých tvrdohlavých ovcí.
Z Kariyangwe jsme pokračovali na sever. Díky našim místním pasažérům jsme věděli, že na hlavní cestě se zřítil most přes řeku, a tak jsme použili alternativní trasu. Mimochodem pod slovem "most" se většinou skrývá betonová deska položená v prázdném písečném korytě, kterému místní říkají "řeka". Když zrovna zaprší, na pár hodin se "most" promění v brod a valící se voda zablokuje cestu. Jedete-li zrovna v autobuse, buď je šofér dost trpělivý pár hodin počkat než voda opadne, anebo se projdete posledních dvacet třicet kilometrů po svých. A když se pak takový "most" rozpadne úplně, většinou musí sami obyvatelé okolních vesnic přiložit ruku k dílu, jinak se do civilizace nedostanou – státní silničáři totiž mají jiné starosti.
pise.cz/img/313862.jpg" alt="most brod" width="680" height="510" align="absMiddle">
Cestou jsme zastavili, abychom se podívali na kariyangwský závlahový systém, kde má i Brighton svoje políčko. Jde o projekt Evropské unie, jak nasytit chudé venkovské obyvatelstvo. Bez umělého přídělu vláhy totiž v suché písečné půdě nemůže nic kloudného vyrůst. A tak zde vystavěli systém kanálů, kam si vesničané chodí obdělávat své kousíčky úrodné země. Na otázku, kolik kukuřičné mouky ze svého políčka získají, nám dokázali říct jenom: "Asi dvanáct pytlů." Sice nevíme, jak je jeden pytel velký, ale na uživení jejich početných rodin to těžko postačí.
Pozdravili jsme se tam asi s tisíci černochy tonžským "muapona", jež doprovodíte přiložením vašich obou dlaní k sobě (jako byste se modlili), a pokračovali v naší pouti. Brzy jsme vjeli mezi kopce nedalekého národního parku Chizarira, kudy se cesta kroutí nahoru dolů a překonává několik hlubokých údolí.
Po poledni jsme se po mnoha a mnoha kilometrech ocitli opět na asfaltu, pojedli jsme chleby s konzervou fazolí a uháněli do cíle naší cesty, do městečka Binga. Tam jsme nejprve svojí návštěvou vyděsili místního kněze, otce Joshuu, kterému samozřejmě naši černoši zapomněli říct, že přijedeme. Trochu zmateně nás poslal prohlédnout si místní kostel, který je kulatý a má trávovou střechu obřích rozměrů.
Ačkoli je Joshua španělského původu, jazykem tonga mluví rychleji a plynuleji než domorodci a na rozdíl od nich je prý schopen psát v tonze i knihy. Po prohlídce kostela nás pozval na oběd – očividně si už za čtyřicet let svého pobytu zvykl na africká překvapení. My jsme sice byli najezení, ale naši černošští kamarádi vypadali, že se cítí na další chod. Proto jsme pozvání neodmítli a nechali si naložit talíře. Afričané snědli kousek a zbytek se vyhodil. Hm, takhle se tu šetří...
S přecpanými žaludky jsme se opět nalodili do rozpálené toyoty, abychom se porozhlédli kolem. Binga je střediskem rybářů a přijíždí sem i špetka zimbabawských turistů – pro oboje je lákadlem několik set kilometrů dlouhá přehrada Kariba, jejíž výstavba přetnula zemi Tongů na půlky a zanechala mezi rozdělenými rodinami široké vodní dílo, jímž probíhá zimbabwsko-zambijská hranice.
Jako turisté si můžete pronajmout hausbót, navštívit krokodýlí farmu, sednout na noční trajekt do města Kariba na druhém konci přehrady anebo sledovat, jak početní rybáři v noci vytvoří na hladině přehlídku světýlek. My jsme tolik času neměli, takže jsme se nechali vést našimi kamarády. Pokochali jsme se úžasnými výhledy na zlověstně tmavou vodu a pak zajeli na jakýsi kus louky, kde vyvěrají horké prameny. V Evropě byste asi museli platit vstupné, ale v Binze nic takového nehrozí. Ze země zkrátka jen tak stříká vroucí minerálka v malých gejzírech, případně líně vybublává na povrch a vytváří jezírka ověnčená párou. Bohužel jsme s sebou neměli vajíčko, a tak nám kluci nemohli předvést populární trik, jak se v prameni uvaří natvrdo.
Rozloučili jsme se s Bingou, vyložili Brightona, jemuž jsme samozřejmě museli zaplatit autobus domů, a vydali se na tříhodinové putování zpět do Hwange.
Projížděli jsme náherným krajem plným malých vesniček s hliněnými domečky krčícimi se pod korunami baobabů. Na obloze se objevila bouřková mračna, která ještě umocnila úžasnou atmosféru afrického venkova.
Díky našim místním průvodcům se nám podařilo najít nenápadnou a dle očekávání neoznačenou odbočku – cedule už dávno odpadla. Propletli jsme se dalšími úseky štěrkových cest (nikdy bychom nevěřili, že se po nich dá místy jet i stovkou), překonali několik větších řek a postupně se dostali až k Zambezi do místa plného zeleně, které se jmenuje Makwa. Odtud jsme již klikatou silničku znali: je lemovaná co pět kilometrů katolickými kostely. Ty se podobají jeden druhému jako vejce vejci, protože jsou všechny dílem britského kněze Tima, který takto "označkoval" nejen široké okolí Makwy, ale buduje také nemocnici ve Hwange a vystavěl některé budovy v Don Boscu.
Brzy jsme se bez větších obtíží ocitli mezi ošklivými hlubokými jámami hwangských uhelných dolů. Špinavé náklaďáky, černočerný prach, začouzená vegetace, rozbité cesty a komíny místní elektrárny – jsme doma ve Hwange. Romantický, ale drsný venkov země Tongů jsme nechali daleko za sebou...
Komentáře
| RE: Drsný ráj, v němž žijí Tongové (2) | janička | 14. 11. 2013 - 10:59 |