I přes dramatický úvod z hlediska zdravotních potíží, nebyl Davidův stav zas až tak vážný. Postupně se mu ulevilo a za necelý týden ho propustili z nemocnice. Dodatečná vyšetření nakonec ukázala, že ledvina žádný zánět neměla a pravděpodobně se tedy jednalo jen o nějakou neznámou virózu, ze které se úspěšně dostal. V odletu, byť opožděném, nám však bránila skutečnost, že na radiologickém
Už když jsme v úterý 4. září podepisovali dobrovolnickou smlouvu, David byl nějak neobvykle unavený. Ve středu mu bylo lépe, v tomto stavu by klidně odletěl. Čtvrtek už ale celý proležel v posteli s teplotami a v pátek se probudil s vysokou horečkou. Trochu ho bolelo břicho. Panadoly nezabíraly, bylo to divné. Při chřipce by ho aspoň bolelo v krku... Že by to byla alergická reakce na úterní dávku
Příběh o cestě do Zimbabwe se znovu začal rozjíždět v srpnu. Za ty dva měsíce se z nás stali inženýři, z Nadi se stala paní (i když kvůli zpomaleným úředníkům v Harare stále Bartůňková) a z Davida ženáč; stihli jsme svatební cestu, dobrovolničení u dětí na Katolické charismatické konferenci a dvoutýdenní tábor. V srpnu jsme konečně začali přemýšlet, co si sbalit s sebou a sepsali jsme si seznam
U tohoto krásného rozhodnutí však nezůstalo. Před námi byla kupa pořádné dřiny a nelehkých rozhodnutí. První rozhodnutí však bylo jedno z těch nejkrásnějších. Rozhodli jsme se, že se vezmeme a že na misii pojedeme jako manželé. Svatbu jsme naplánovali mezi státnice a začátek prázdnin; byla zde totiž možnost, že bychom odlétali už o prázdninách. Díky tomu, že jsme byli ve stejném ročníku (i když
Příběh o tom, jak jsme nastoupili cestu do Afriky, začal už v roce 2010. Tehdy jsme se vydali do severní Afriky, do Maroka, za stejným účelem jako nyní - ochutnat, co je to být dobrovolníkem a v rámci našich možností pomoci místním dětem. Tři týdny jsme se věnovali dětem z ulice nebo z dětského domova, hráli si s nimi a komunikovali posunky - Arabština není naší silnou stránkou :-)