U tohoto krásného rozhodnutí však nezůstalo. Před námi byla kupa pořádné dřiny a nelehkých rozhodnutí. První rozhodnutí však bylo jedno z těch nejkrásnějších. Rozhodli jsme se, že se vezmeme a že na misii pojedeme jako manželé. Svatbu jsme naplánovali mezi státnice a začátek prázdnin; byla zde totiž možnost, že bychom odlétali už o prázdninách. Díky tomu, že jsme byli ve stejném ročníku (i když každý na jiné škole), jsme všechno prožívali společně. Oba jsme psali a odevzdávali diplomky, vedle sebe jsme se učili na státnice, které jsme pak měli den po sobě. Aby toho nebylo málo, studovala jsem ještě paralelně pedagogické minimum a David byl dva dny před svými státnicemi biřmován. V síle Ducha svatého pak úspěšně obhájil diplom a v téže síle jsme se následující týden vzali :-)
Do toho všeho se odvíjel příběh o Zimbabwe. V lednu jsme se definitivně rozhodli, že chceme jet do této země. Jako lidé především s počítačovým vzděláním jsme se sami sebe ptali, co můžeme do Afriky přinést. No a ve Hwange funguje technické učiliště, odkud jim v té době zrovna utekl učitel počítačů... Viděli jsme, že Bůh nám připravil úkol i cestu k němu.
Když bylo rozhodnuto, že pojedeme do Hwange, začali jsme řešit, co všechno je potřeba před odjezdem zařídit. Tak tedy vízum. Turistické platí pouhý měsíc a pak je nutno vycestovat ze země - místní komunita si tedy přála, abychom již před příletem dostali dlouhodobé pracovní vízum. K němu je nejprve třeba získat pracovní povolení a povolení k dlouhodobému pobytu. A na ty se prý čeká dva až devět měsíců. Museli jsme tedy začít vyřizovat dokumenty už v dubnu. Jenže... po svatbě se mi změní jméno a dostanu nový pas, což by naše snažení zcela zmařilo... Rozhodli jsme se nakonec, že si nechám původní příjmení a teprve po návratu se stanu paní Krkoškovou. K žádostem jsme museli přiložit neuvěřitelné množství naprosto nepředvídaných druhů papírů a dokumentů:
- motivační dopis
- výpis z rejstříku trestů
- rodný list
- křestní list
- diplom
- kopie pasu
- lékařské potvrzení
- žádost o pracovní povolení, ke které nebyl žádný oficiální formulář, takže jsme si pocvičili psaní oficiálních dopisů...
- tři podepsané pasové fotografie
Všechno samozřejmě v angličtině, a co nebylo - nechat soudně přeložit. Všechno bylo třeba fyzicky zaslat v originálech, příp. notářsky ověřených kopiích. Každý z těchto papírů bylo většinou nutno shánět na jiném místě, vše jsme skenovali a posílali k odsouhlasení komunitě ve Hwange, odkud k nám postupně plynuly další nečekané požadavky, jako např. životopis. Ale aby toho nebylo málo, vzpomněl si kdosi, že musíme vyplnit ještě formulář k žádosti o trvalý pobyt. Poslali nám jeho "kopii" ve vysoké kvalitě, o kterou se s vámi musím podělit :)
Naštěstí jsme našli na internetu lepší verzi a zjistili jsme, že tam oproti této "fotokopii" patří ještě jedna stránka. Tato stránka nám však přinesla jenom další komplikace. Ve formuláři se uvádí např. dosažené vzdělání, částka, kterou budeme mít k dispozici po příletu do Zimbabwe nebo zda nejsme trestně stíháni v kterékoli zemi. Závěrem je uvedena malá nenápadná doložka, kterou vyplňuje nějaká úřední osoba a ve které deklaruje, že údaje uvedené ve formuláři jsou pravé. František Radecki nám dal informaci, že potřebujeme notářsky ověřit naše podpisy na konci. Tedy vyseděli jsme si hodinu u upovídané notářky, ona k formuláři připojila další stránku, na kterou dala české razítko, že naše podpisy jsou pravé. I poslali jsme formuláře přes kurýrní službu do Zimbabwe.
Za více než týden (nechci si ani představovat, jak dlouho by to trvalo běžnou poštou) jsme dostali ze Zimbabwe zprávu, která nás nepotěšila. To "ověření podpisů" znamenalo spíše vyplnit tu poslední kolonku. Jenže kdo nám to tu udělá? Žádný právník ani notář, ani známý notář, si nedovolil podepsat něco, na co nemá oprávnění. Dva týdny modliteb a vymýšlení krkolomných řešení vyústily v potěšující informaci - v Zimbabwe to chodí jinak než u nás. Tam to může podepsat i běžný úředník, kněz, policista, bankéř... No sláva, kněz ze Sadby, který nás připravoval na Caglieru, nám to ochotně podepsal. Ještě poslední husarský kousek jsme museli ztropit, a sice znovu zaslat fotografie, na jejichž zadní stranu jsme museli vtěsnat: "Certified true likeness of Naďa Bartůňková (David Krkoška)," náš podpis a razítko Sadby. A druhá várka mohla být odeslána.
Salesiáni pak k našim dokumentům připojili ještě doporučující dopis od biskupa a další dopis od ředitele komunity ve Hwange. A celý balík papírů mohl konečně putovat k hlavnímu úředníkovi v Harare, aby si s ním na přibližně neurčitý počet měsíců podložil stůl, než se jimi rozhodne zabývat. A my jsme si oddechli a začali se věnovat přípravě na státnice a svatbu.