Příběh o cestě do Zimbabwe se znovu začal rozjíždět v srpnu. Za ty dva měsíce se z nás stali inženýři, z Nadi se stala paní (i když kvůli zpomaleným úředníkům v Harare stále Bartůňková) a z Davida ženáč; stihli jsme svatební cestu, dobrovolničení u dětí na Katolické charismatické konferenci a dvoutýdenní tábor. V srpnu jsme konečně začali přemýšlet, co si sbalit s sebou a sepsali jsme si seznam věcí. Začali jsme také pracovat na tom, jak zařídit všechny naše záležitosti tak, aby se bez nás po celý rok všechno hladce obešlo. Stále jsme však neznali datum příletu - nejkonkrétnější informací, co jsme měli, bylo "září až prosinec". To se pak těžko něco plánuje, když člověk neví, kolik času má před sebou...
Snad u každé věci, kterou jsme chtěli zařídit, jsme naráželi na problémy, které byly způsobeny zejména tím, že jsme si oba nechali trvalé bydliště u rodičů a bydleli jsme spolu v Praze. Kvůli prodlevě mezi dokončením školy a odletem jsme se šli zapsat na úřad práce. Což jsme museli udělat v Třebíči a ve Znojmě. Kvůli obavě o to, zda nám budou chodit SMS k internetovému bankovnictví (např. Františkovi Radeckému od nás SMS do Zimbabwe nechodí) jsme vyřizovali dispoziční právo k našim účtům příbuzným v Česku. Potom jsme si šli v Praze pro výpis z rejstříku trestů - jenže... po svatbě jsme dostali nové občanky, na kterých není uvedeno rodné příjmení. Chtěli po nás tedy rodné listy, které máme ve Znojmě a v Třebíči. Naštěstí jim pak stačil oddací list, kde bylo rodné příjmení uvedeno. Dále jsme si šli udělat mezinárodní řidičák, který vám za 50 Kč udělají na počkání - jenže... musí to být v místě trvalého bydliště. Na antimalarika byl potřeba recept. Zubařka měla dva týdny dovolenou. Takto podobně probíhalo i vyřizování tisíce a jedné dalších věcí - vyjeli jsme do města s plánem, kolik toho vyřídíme a podařila se vždy tak polovina. Nicméně postupně jsme si odškrtávali věci, které jsme měli udělat "po podpisu dobrovolnické smlouvy", přestože na smlouvu jsme stále čekali.
Stále jsme však měli dostatek (nebo lépe řečeno neznámo kolik) času, a tak jsme zajeli na pár dní k babičkám, na pár dní k rodičům, na víkend s kamarády pod stan, abysme se s nimi užili a rozloučili. Pak se stalo to, co jsme tak trochu čekali... Ve čtvrtek 23. srpna máme telefonát ze Zimbabwe na mobil, což musí být vážné: "Máme dobrou zprávu, získali jste pracovní povolení. Přileťte ve středu." Zmohla jsem se pouze na odpověď: "Tak, to jste nás trochu šokovali!" A František na to: "Já jsem si to myslel." A s tím byl drahý telefonát ukončen. Začali jsme šílet. Rychle podepsat dobrovolnickou smlouvu, zajistit pojištění, změnit status pojištěnce v Česku, koupit letenku, odhlásit se z pracáku, vyzvednout si věci u rodičů, sehnat všechny potřebné léky, zařídit dioptrické sluneční brýle, nechat se naočkovat proti vzteklině (očkování platí pouze rok), zrušit internet a mobil... Zavolali jsme, že nepřijedeme známým na svatbu a ohlásili se rodičům, že přijedeme na víkend. Maminky začaly vařit, David si běžel pro ty brýle a když volal do Sadby (vysílající organizace), řekli mu, že jim František psal, že máme přiletět tak 10. či 11. září. Byl naštěstí na skypu a Nadi to potvrdil. Tak jsme přestali šílet, všechny jsme znovu obvolali, zrušili jsme, co jsme slíbili a slíbili jsme, co jsme zrušili... Dodnes nevíme, jestli to s tou středou byl vtípek, nebo proč to tak bylo. Ale tohle je asi Afrika...
Hned druhý den jsme koupili letenky na 9. září s příletem 10. Datum bychom tedy měli, ale zapomněli jsme na podstatnou věc, a sice, že k sestavení naší dobrovolnické smlouvy musí nejdřív uzavřít smlouvu Sadba se salesiány ve Hwange. Aby to nebylo tak jednoduché, František jako naše jediná kontaktní osoba v pátek na 10 dní odjel do Zambie. Když se v neděli 2. září vrátil, bombardovali jsme ho žádostmi, aby poslal smlouvu. Nejprve ji nemohl vytisknout, prý jsou všechny počítače zavirované, a tak je s tím problém. V pondělí ji vytisknul. Musí ji ještě podepsat ředitel komunity, který se též vrátil ze Zambie. Prý je ale po té cestě unaven, a zrovna spí... V úterý nám úspěšně přišla smlouva a vzhledem k tomu, že byla ofocená nějakým foťákem (snad v mobilu), došli jsme k závěru, že tam asi nemají scaner. Nicméně šli jsme do Sadby, kde jsme již vyřídili vše potřebné a pět dní před odletem jsme podepisovali smlouvu. To bylo asi nejpozději v historii Sadby :-)
Aby toho nebylo málo, z Hwange jsme postupně dostávali úkoly, co všechno máme přivézt. Chybí jim tam léky, takže jich povezeme velkou tašku (viz fotografie).
Dále si objednali strojek na stříhání vlasů, legální Windows (na školních počítačích mají bez licence...), notebook a externí harddisk. Měli jsme na to pouhé tři pracovní dny. Jako by se o nás nevědělo už v dubnu... Všechno se ale nakonec nějak stihlo, požadavek na notebook a harddisk nakonec zrušili. Ještě jsme se měli setkat s brněnskými salesiány, kteří pro Hwange udělali sbírku, aby ji po nás poslali. (Ti si nám také posteskli, že kdyby o tom věděli dřív, udělali by sbírky dvě a peněz by bylo více...). Tak jsme se seznamovali s Africkým přístupem :-)
I přesto jsme se do Zimbabwe moc těšili - zdá se, že jim budeme mít s čím pomoci. Davidovi ale začalo být nějak divně...