Od africké špíny přes marnivost Arabů až domů

Noční let z Harare do Dubaje byl příšerný. Nejen díky afektované nemožné obsluze, ale svůj podíl mělo i mezipřistání v blízké Lusace. Hned od samého začátku nás ledová klimatizace začala připravovat na české zimní teploty a cestující žadonili o deky. "Ty vám dát nemůžeme, až na letu z Lusaky." Zabalili jsme se tedy do všeho našeho oblečení a rozhodli se zkusit naspat co nejvíce hodin. Jenže jen co jsme se odlepili od země, už nám servírovali večeři. Jakmile jsme ochutnali první sousto, letuška se objevila znovu, sbírala prázdné nádobí a svou chatrnou angličtinou nám oznámila, že přistáváme v Lusace.

Hodinový pobyt na zemi, davy vystupujících, davy nastupujících, spouta světla, kontrola palubních zavazadel a již podruhé bezpečnostní instruktážní video v arabštině. Oddechli jsme si až znovu ve vzduchu, kdy se nám také konečně podařilo vydyndat deky. Po půlhodince nám však začali cpát druhou, pozdní večeři. Kuchyně aerolinek Emirates je vyhlášená a vyhrává mezinárodní soutěže, ale my bychom ohňostroj chutí v jedenáct večer raději vyměnili za teplou postel. Spořádali jsme předkrm z mořských plodů, salát, hlavní chod s masem na paprice, květákem na kari, brokolicí na másle a bramborovou kaší ochucenou pestem, hutný pudinkový dezert, dojížděcí sušenku s máslíčkem a čtvereček čokolády. S tímto eintopfem v žaludku jsme sklopili opěrky a zkusili usnout. O půl třetí ráno se probouzíme a s hrůzou zjišťujeme, že se podává snídaně. Kapitulujeme a houstičky, marmeládu, máslo, muffiny a croissanty místo do pusy ládujeme do batohu. Netoužíme po ničem jiném, než po horkém čaji, jímž bychom zalili naše bolavé krky pošramocené mrazivým průvanem klimatizace. Naše nemožná letuška nám však se zářivým úsměvem oznamuje, že poslední kapku naservírovala cestujícím o dvě sedačky před námi. Zničeně a trochu závistivě sledujeme, jak po chvíli jiný schopnější steward nese kouřící šálek někomu jinému. Do toho se letadlo připravuje na přistání v Dubaji, Naďa si stěžuje, že divoká večeře vysílá z žaludku své signály a cítíme se opravdu dost promrzle. Před sedmou ráno dubajského času dosedáme na pevnou zem a můžeme se vypotácet z letadla do luxusního obřího terminálu s palmami, pompézním vodopádem a hlavně se spoustou nepohodlných židlí, na kterých se nedá vůbec odpočinout.

Naďa proto požádala o útočiště v čekárně první třídy a ochotný anglicky mluvící personál s tím neměl problém. Když jsme se trochu zahřáli, zbavili jsme se našich tlustých krosen, poslali jsme je na odbavení pro náš let do Prahy, a na zádech nám zůstaly jen dva menší batohy. Vyměnili jsme si trochu arabských dirhamů a nalehko vyrazili na dvanáctihodinovou prohlídku Dubaje.

Koupili jsme si celodenní jízdenku na metro, která je levnější než pražská, a nasedli do moderního vlaku bez řidiče. Projížďka dubajskou podzemní (i nadzemní) dráhou byla pro nás jedním z hlavních lákadel.

Vozy jsou ovládány počítačem a najdete zde speciální oddíl pro ženy s dětmi i první třídu. Několikrát jsme vystoupili, abychom si prohlédli nádherné stanice s originální výzdobou včetně obřích lustrů vyrobených v Čechách.

Prošli jsme si starou Dubaj, i když je opravená až sterilním způsobem, a zakotvili v jakémsi zapadlém fast-foodu, kde nám roztržitý usměvavý Arab naservíroval za minimální cenu takové hody, že jsme odcházeli s nacpanými břichy a dobrou náladou. Konečně jsme se také dočkali svého čaje.

Opět jsme prošli pípajícími turnikety do vycíděného metra a po pár minutách vystoupili v jedné z visutých stanic. Naším cílem byl jeden ze dvou známých dubajských obchodních domů. Od metra k němu vybudovali asi kilometrový uzavřený průchod na pilotech s jezdícími chodníky. U východu z tunelu jsme si vzali letáček, kde byl popsaný povinný dress code: zahalená ramena, kolena i kotníky a zákaz líbání či jakýchkoliv dalších projevů. Přesto jsme potkávali páry držící se za ruce a dívky v mini šortkách – "nevhodného" oblečení byly ostatně výkladní skříně plné. V nákupním centru s nudným názvem Dubai Mall nás místní luxus opět udeřil do očí. Na podlaze vysoké koberce, polstrovaná křesla, extravagantní obchody nejdražších značek světa, veliký umělý vodopád, kluziště na bruslení a samozřejmě podzemní vchod do 828 metrů vysokého věžáku Burj Khalifa, nejvyšší budovy světa.

Chcete-li se podívat nahoru, musíte si lístky zarezervovat předem přes internet. V daný čas vás pak rychlovýtahy spolu s desítkami jiných turistů vyvezou do vyhlídkového 140. patra ve výšce 425 metrů. Nad vámi se sice tyčí ještě jednou tolik, ale přesto se všechny okolní mrakodrapy krčí kdesi pod vámi jako městečko postavené z lega.

Dvě hodiny jsme tedy chodili dokola, vychutnávali denní i noční pohledy na Dubaj plnou světel a ucpaných dvanáctipruhových dálnic a porovnávali současný výhled s fotkami starými 20 let, kdy se na pobřeží nacházelo pár malých domků obklopených pouze nedozírnými pláněmi písečné pouště. Dnes zde žijí miliony lidí ze všech zemí světa.

Po sjezdu z Khalify jsme se zastavili u umělých lagun postavených okolo ní, kde se v každou celou hodinu koná světelná a vodní show, kterou pozorují tisíce turistů.

Nakonec jsme se ještě pořádně projeli metrem, z nějž můžete cestou na konečnou a zpátky dvě hodiny pozorovat všechny ty stovky dubajských mrakodrapů.

Na letiště jsme se vrátili pozdě v noci a na lehátkách se uložili k nepohodlnému spánku. Byla nám zima, skrze hypermoderní střechu si našel cestu venkovní liják a navíc se vedle nás usadila hlučná indická rodinka. Nad ránem jsme tedy vděčně vstali, prolili krkem několik velkých a dost drahých pohárů s čajem a nasedli do našeho pražského boeingu.

Let byl tentokrát příjemný a po šesti hodinách jsme měkce dosedli na přistávací dráhu ruzyňského letiště. Veliké vítání, pražská hromadná doprava, čeština všude kolem a teploty kolem nuly. Naše zimbabwská misie právě skončila...