Tři dny trvá dát do pasu razítko

Stále čekáme na naše víza. Operace, která by v Česku byla vyřízená za dopoledne, se nám protáhla na celé tři dny, díky čemuž jsme v Harare už skoro týden.

Salesiánská komunita v Harare se skládá ze tří členů. "Šéfem" je otec Musenge Ignatius (vlevo) ze Zambie, dále je to bratr Joackim (vpravo) z Hwange a tři měsíce zde působí i otec Dennis Higgins (druhý zleva), původem z Anglie, který však většinu života strávil v Africe. I vzhledem ke svému věku má zásobu bezpočtu vtipných i neuvěřitelných historek, které přednáší s typickým anglickým humorem. Víza obdržel ve stejný den jako my, akorát narozdíl od nás přicestoval bezprostředně po jejich vydání. I díky tomu, že má zkušenosti s imigračním oddělením (i když vlastně hlavně proto, že tu nikdo jiný nebyl), nám v pondělí pomáhal s jejich vyzvednutím.

Jelikož jako dobrovolníci u salesiánů podléháme biskupství, víza a pracovní povolení nám vyřizují zaměstnanci z biskupské konference. Tím nám ušetří zdlouhavé čekání a komunikaci s úřady, kde si prý vyzvednete číslo, kde je před vámi asi sto lidí, a pak přiběhne černoušek, který vám chce prodat číslo třeba o padesát nižší, protože si ho tam ráno naklikal... Tak to jsme absolvovat nemuseli, čekala nás pouze cesta na biskupství.

Vezl nás otec Dennis, osoba bez jakékoliv stopy orientačního smyslu. Když se orientační smysl rozdával, nejspíš tam prostě netrefil. Už cestou tam nám vyprávěl, jak se šel jednou projít do města a bloudil v něm tři hodiny, než našel svoje auto. Cestou zpátky nám pak své dovednosti předvedl v plné síle. Pravda je, že jsme si prohlédli Harare tak, jak bychom ho asi nikdy neviděli. Asi hodinu a půl trvající bloudění nás zavedlo ke katedrále (hned čtyřikrát, otec se to pak snažil zamaskovat tím, že Harare má čtyři stejné katedrály), do spousty různých hlavních i vedlejších ulic, kde vám na křižovatkách, když stojíte na červenou, různí místní prodávají kredit do mobilů, sáčky s mangem, noviny, košťata apod., zatímco děti se také pletou mezi auty a žebrají. Viděli jsme také českou ambasádu a spousty dalších ambasád, moderní budovy v centru (z dob někdejší koloniální slávy Harare) i vily chráněné ostnatým drátem. Přestože jsme nepotkali jediný park, je město plné zeleně, palem a krásných květin. Až se Zimbabwe vzpamatuje ze svých problémů, opraví se hluboké díry v silnicích a chodnících, odstraní odpadky a začnou zase fungovat lampy a semafory, bude z Harare metropole, co stojí za návštěvu.

Když jsme podle mapy navigovali Dennise doleva, on na to: "Já myslím, že bychom měli zabočit vpravo," a když záhy zjistil, že pravdu jsme měli my, chtěl svůj omyl napravit a zajel do jakési velmi dlouhé boční ulice.

Uvítaly nás nápisy "zákaz fotografování" a "nezastavujte vozidlo" a vysoké zdi po obou stranách. Jednalo se o nějaké státní budovy, těžko říct, jestli tam někde má sídlo prezident či armáda... Každopádně, kdybychom se příliš nudili, stačí promenádovat se s foťákem okolo chlápků se samopalem, střežících komplex těchto budov obehnaný betonovou zdí s ostnatým drátem. Ti už by se nám o "zábavu" na pěkných pár dní (?) postarali.

Nakonec jsme dorazili k cíli – supermarketu. Dennis nejprve odpálkoval několik chlápků, co nám chtěli prodat kredit nebo umýt auto za 70 dolarů a šli jsme nakupovat. Sortiment nás mile překvapil, dají se tu sehnat věci, na které jsme zvyklí (jako mléko, sýry, salámy apod.). Chleba tu mají zásadně toastový. Žádné místní placky... Co nám ale vyrazilo dech, byly ceny. Je to tu dražší než u nás! Mléko přes 20 Kč, kilo mouky 30 Kč, sýr za 100 – 200 Kč, Flora 80 Kč. Ano, je pravda, že v tržnicích bude levněji, ovšem ne pro nás bílé, které se samozřejmostí natáhnou.

Odpoledne z nudy Naďa pekla pletýnky – ovšem z místní "samokynoucí" mouky. Asi do ní sypou kypřící prášek, protože chutnaly jako sušenky.

Kromě pečení si krátíme čekání na víza s místními dětmi v oratoři, navštívili jsme také hodinu počítačů a od místního učitele získali cenné materiály, které pravděpodobně použijeme při výuce ve Hwange. Při volejbalu jsme se seznámili s místními animátory, zábavu nám také poskytuje zdejší zvířena. Vždycky u jídla nám dělá společnost roztomilý žlutý ptáček (asi žluva škrabošková). Ohlásí se švitořením, ťuká do skla, vletí dovnitř, posbírá drobečky a odletí. Jeden večer jsme dokonce vyháněli z domu zmateného a neobvykle velkého netopýra.