Opouštíme Zimbabwe

V pondělí 18. listopadu jsme se probudili do krásného rána, se sluncem vycházejícím za naším velkým baobabem. Pro nás naposledy. Po snídani a objetích jsme vylezli na korbu toyoty (musíme si poslední jízdu přece užít) a s nostalgickým máváním definitivně opustili bránu Dona Bosca. František nás vyložil u nedaleké benzínky, kde se na stromech proháněly opičky, a my jsme se s vlhnoucíma očima rozloučili. Po chvíli už jsme spatřili luxusní červený autobus společnosti Pathfinder. Naše krosny jsme uložili do zavazadlového prostoru, usadili se do pohodlných sedaček a za pár minut už pro nás Hwange zůstalo jen vzpomínkou.

V autobuse, který využívají většinou turisté a bohatší černošská klientela, jsme najednou nevěřili, že jsme ještě v Zimbabwe a že jsme zde dokonce strávili celý rok. Všechno za oknem nám přišlo tak důvěrně známé a přirozené. Když nám naše italské návštěvnice, zdravotní sestry a dobrovolnice v misijním špitálu Sv. Patrika, vykládaly zážitky z nemocnice (jak pro jednu osobu neváhají používat několik dní tu stejnou jehlu pro medikaci, jak hrozná je hygiena na porodním sále, jak sestřičky schválně zveličují váhu novorozenců, aby si je nemusely nechávat v nemocnici, jak neustále měří a zapisují pacientům tlak a teplotu, i když to nemá žádný smysl...) a rozvášněně se divily, jak je tohle vůbec možné, my jsme se jen usmívali: "No, vítejte v Zimbabwe, my už jsme si zvykli."

A najednou přestupujeme v Bulawayu a vyrážíme jiným, tentokrát poschoďovým, Pathfinderem na druhou etapu cesty – do Harare. Za okny začal řádit déšť, a tak jsme se na fádní placatou krajinu ani moc nekoukali. Naopak nás přitahovaly hodně divné filmy promítané na obrazovkách.

Za tmy jsme dorazili do cíle naší cesty. Z chumlu vtíravých taxikářů se naštěstí brzy ozval známý hlas otce Choty, pro nějž je Harare novým domovem. Přivítali jsme se a za půl hodiny už vešli do salesiánského domu v příměstském sousedství Kambuzuma. Před rokem jsme tu strávili celý týden čekáním na vydání našich víz. Znovu jsme potkali vtipného Brita, otce Dennise, a mladého bratra Joackima. A tak jsme se se Zimbabwe rozloučili přesně tak, jak jsme se s touhle zemí seznámili.

Trochu jsme vypomohli v oratoři, udělali krátkou přednášku pro studenty místní maličké střední školy, užili si poslední zimbabwskou mši a připravili se na cestu. Ve středu 20. listopadu nás pak otec Chota dovezl nevábnými industriálními končinami až na letiště, kde jsme definitivně řekli sbohem africké salesiánské rodině. Odbavili jsme naše zavazadla a vydali se udělat poslední fotku z černého kontinentu. Zastavila nás trojice policistů, taková celkem mladá ucha – že prý je zakázáno fotografovat letiště a že máme jít s nimi. Možná nás zavřou, možná nám dají pokutu nebo jen seberou foťák. My jsme ale po roční zkušenosti věděli, jak se na ně musí. Zavedli jsme řeč, řekli jsme, že žádné peníze ani dárky už nemáme, a jakmile jsme se pustili do mazání inkriminovaných snímků, sami policisté otočili – že prý to vlastně nevadí a že nás sami rádi s řídící věží vyfotí. Dokonce nás přemlouvali, že nám ukážou Harare a pozvou nás k sobě domů.

Odmítli jsme, protože nastal čas pokračovat k letadlu. Vydali jsme se absolvovat maraton různých kontrol. Oproti solidnímu dojmu při příletu nás odletové odbavování vyloženě zklamalo. Ani tady se nezapře africký duch práce. Celnicí jsme málem prošli bez razítka, protože jsme nemohli najít úředníka (nakonec jsme ho objevili schovaného v budce "diplomatické pasy"), a při bezpečnostní kontrole jsme nevěřícně zírali na ochranku, která nám zarytě tvrdila, že je zakázáno brát do letadla prázdné PETky. Co kdybychom si do nich napustili pak na záchodě vodu a na palubě pomocí ní vyrobili výbušninu? Argumenty, že v letadle stejně vodu dostaneme od letušek, se nesetkaly s pochopením. Ale protože jsme v Africe, stejně jsme s nimi normálně prošli – všichni byli tak líní, že i kdybychom nesli dynamit, jen by nám řekli: "Prosím, vyhoďte ho do koše," a nechali by nás jít.

Nakonec jsme se ještě po telefonu rozloučili s pár známými, abychom vyvolali poslední kredit na mobil, usadili se v sedačkách airbusu a za chvíli se za mohutného burácení motorů vznesli nad večerní zimbabwskou krajinu.