Muzungu! Murungu! Běloši!

V Zimbabwe je pro nás všechno nové. Zpěv ptáků, stromy, rostliny, hmyz, místní zvyky... Prostě všechno. Učíme se, jak správně podat ruku, proč tu jako pozdrav slouží "jak se máš?", a co na to odpovědět a podobně. Slova Murungu i Muzungu tu místní používají pro označení bělochů – takto poznáme, že se baví o nás. Muzungu v doslovném překladu znamená "zmatená osoba bloudící okolo", což nás asi celkem vystihuje :-) Dokonce se s námi chtěl jeden kluk vyfotit jako s raritou. A asi není nutné dodávat, že ceny pro bílé jsou výrazně odlišné od těch pro místní. Čistící sprej na okna za 1400 Kč kupovat opravdu nebudeme! Bílí tu jsou pro afričany chodící peněženky a podle toho se k nim bohužel přistupuje, takže např. koupit si na ulici ovoce nebo grilovanou kukuřici by pro nás mohl být opravdu drahý špás. Ale o cenách ještě bude řeč :-)

Silným zážitkem byla místní katolická mše. Při vstupu průvodu kněze s ministranty vtančili lidé před oltář a udělali jim špalír. Vše se odehrávalo za burácivého zpěvu celého kostela (jak jsme očekávali, jsou hudebně velmi nadaní) a s doprovodem tří velkých bubnů a rumba koulí. Mají poněkud svérázný rytmus, ale asi to tak má být, protože se na něm všichni shodnou. Zpěv Pane, smiluj se, se obejde bez bubínků a je to takový jemný kánon, kdy se střídají mužské a ženské hlasy, což zní velice krásně. Během sbírky vám nestrkají pod nos košíky jako u nás, kdo chce přispět, musí hezky vstát a jít ve frontě dopředu, kde odevzdá dary. Nejen peníze, ale i vajíčka, mýdla, prací prášek, toaletní papír, rýži, cornflakesy... Z toho pak žijí kněží. Mše byla sloužena v jazyce Shona. Už umíme asi dvě slova a také už můžeme vést mini dialog "Dobré ráno." "Dobré ráno, jak se máte?" "Mám se dobře, a vy?" "Mám se dobře" (Pro ty, co preferují originál, připojujeme i foneticky přepsanou verzi: "Manguanani." "Manguanani, mamkase?" "Tamuka. Mamukao?" "Tamuka") Akorát je problém, že odpoledne se už používají úplně jiné výrazy, takže tam jsme zatím nepokročili :-D

Po mši se s námi všichni zdraví, seznamují a druží. Divili jsme se, že k nám kráčela i rozpačitá malá holčička s napřaženou rukou, ale pak jsme pochopili, že nějaká maminka k nám posílá postupně všechny svoje děti, aby nám podaly ruce. Není divu, vždyť jsme celebrity... Na konci mše nás kněz představil černošskému davu, načež jsme celí rudí museli povstat, aby nás potleskem uvítali. Jako kdybychom už tak nebyli dost nápadní.

Rozhlížíme se také po okolí. Naše dočasné bydlení je umístěno v okrajové části Harare, jíž se trochu honosně říká "high density", tedy "vysoká hustota".

Je to vlastně označení pro takový lepší slum, ale zní líp. Jsou to malé domečky v mini zahrádkách nacpané jeden na druhý. Bydlí tady ti chudší. Často nefunguje elektřina (místní středisko má naštěstí svůj generátor), dokonce přerušují i dodávky vody – např. proto, že vodárny nemají dost chemie na její úpravu; silnice jsou bahnité nebo s asfaltem vzhledu ementálského sýra, kolem se válejí odpadky. Například v části Warren Park jsou hory odpadků, ne kupky nebo hromady, ale hory. Tím ovšem nechceme obviňovat místní lidi, zkrátka tu neexistuje vývoz na skládku, takže oni nemají odpad kam vyhodit - např. tady v salesiánském centru se odpadky hází do velké jámy, která se občas zapalí. Je však paradoxní, že městu se poplatek za odvoz platí, přestože popelářské auto tu prý již tři roky neviděli. Všude se kolem domů pohybuje obrovské množství lidí a samozřejmě kupa dětí. Při naší procházce kolem jsme takovými čtvrtěmi procházeli. Neustále nás někdo zdravil, zírali na nás - a tak jsme si ani netroufli high density vyfotit, přestože pohled do uliček je hodně zajímavý.  Když už zde lidé mají auto, jakkoliv staré, domluví se pár známých a jeden z nich přespává na parkovišti a hlídá před zloději. Přesto zde lidé chodí moc hezky oblečení, jsou přátelští a cítíme se tu dobře.

Jen poznámka k náboženské situaci v Zimbabwe: podle některých odhadů je tu 85 % křesťanů. Kromě katolíků, kterých je méně než polovina, zde existuje velké množství protestantských církví a bují zde i zajímavé sekty. Jedna ulice poblíž je např. určena výhradně pro setkávání církví. U nás bychom řekli, že tam jsou kostely jeden vedle druhého, ale k naší představě "kostela" mají tyto církevní budovy poměrně daleko. A tak jsme při mši museli poslouchat jakýsi virvál odvedle, znělo to jako kdyby tam byla diskotéka. Až pak nám bylo řečeno, že je to sousední africká církev... Některé "církve" dokonce nestaví ani kostely, scházejí se po vzoru Mojžíše pod širým nebem na poli a nosí bílé hábity (viz fotka).