Otec Bruno si pozval z Itálie tři mladé architekty, ochotné vypomoci naší misii naprojektováním nových budov a zahájením fundraisingu v jejich rodné zemi. Při své návštěvě ve Hwange obhlíželi nejen pozemek, ale i okolní stavby, vesnice, cihlárny a zahrady, aby do sebe nasáli tu správnou africkou inspiraci. A protože jeden den hodlali "nasávat" v národním parku Hwange, rozhodli jsme se napravit si prosincovou reputaci, kdy jsme byli z parku vyhnáni bouřkou s přívalovým deštěm, a vydat se na safari s nimi. Tak se nám konečně splnil sen zažít na vlastní kůži krásu divoké africké přírody.
Otec Bruno nám připravil úžasný den, jehož atmosféru se vám pokusíme přiblížit ve fotografiích.
V prosinci jsme se rozhlíželi přesně ze stejného místa – a viděli jsme moře zelených stromů, kam jen oko dohlédlo. V období sucha je buš úplně jiná a má své africké kouzlo.
Národní park Hwange zabírá plochu dvou třetin Moravy a je domovem pro více než 20 000 slonů. Jejich devastující přítomnost cítíte na každém kroku – málokde třeba objevíte vzrostlý les, protože tlustokožci mají apetýt a zlikvidují každého odvážného listnáče v okolí.
A to si už vůbec nedokážete představit, kolik tun hnojiva po sobě tolik slonů zanechá. Buš je přeplněná hromadami bobků velikých asi jako bochník chleba.
Když má takový slon žízeň, není pro něj problém oloupat a vysát ani baobabí velikány.
Tu a tam narazíte na místo zkázy – ohlodané lebky, žebra, rohy a paroží nebo obří sloní stehno.
Asi hodinu jsme pouze nacházeli stopy po přítomnosti slonů a toužebně jsme vyhlíželi živé exempláře. Konečně se nám poštěstilo zpozorovat v lese celou rodinku. Z našich článků již víte, že na slony se netroubí, a tak jsme vypnuli motor a dali jim přednost.
V Čechách jsou srnky noční můrou řidičů. Naštěstí jich většinou přes cestu postupně neproskáče padesát jako těchle antilop.
Na pozorování zvířat potřebujete ostříží zrak. V buši se dokáže schovat i dlouhokrká žirafa.
Když přibrzdíte u přehrady Mandavu, do vody žbluňkne krokodýl a zamrká na vás párek hrochů.
Co pár kilometrů vyplašíme v buši stádečko kudu, impal či jiných antilop.
Václavák u napajedla...
U nádrže Masuma se Davidovi splnil sen vidět hrochy. Bylo jich ve vodě alespoň patnáct, líně se převalovali a hlasitým bučením dávali na vědomí, kdo je pánem vod.
Hroší mládež vyvádí skopičiny. Válí ve vodě sudy nebo se kouše s bratříčky.
Z buše se vynořuje buvolí komando, a tak antilopy raději vyklízejí své pozice u vody.
Půl hodiny jsme pozorovali nejpomalejšího slona na světě. Přiklátil se, a pak pil tak dlouho, že člověk měl nutkání jít mu vysvětlit, jak se to dělá. Načež poodešel a zasekl se v buši. Prostě jen tak stál u keře... Sloní samotáři holt nějak čas svého důchodu zabít musejí.
Samičky antilop kudu při pití hlídají, jestli se na hladině neobjeví krokodýlí hřbet věstící nebezpečí.
Na protějším břehu se důstojně napájí samci kudu, o jejichž srst se starají malí ptáčci.
Zoborožec kaferský tráví většinu života na zemi.
Také jste někdy přemýšleli, jak se může černobílá zebra ztratit v buši?
Když se dá tenhle kolos do běhu, budí opravdový respekt.
Představte si, že obědváte a přibrzdí u vás auto, stáhne okénka a namíří se na vás pět objektivů. Neutekli byste? Zvířatům to naštěstí nevadí.
Otec Bruno se neostýchal sjet z cesty a vjet slonům skoro až pod nohy. Mohli jsme tak pozorovat přírodu pěkně zblízka.
Afričtí sloní samci jsou největšími suchozemskými zvířaty vůbec. Není divu, vždyť mohou měřit až 4 metry na výšku a vážit přes 6 tun. Poté, co jsme tyhle obry viděli na vlastní oči, už věříme příběhům o slonech, kteří ušlapou člověka, převrátí kamion či rozšlápnou auto.
Nejblbější zvíře buše je beze sporu pštros. Teď už víme, odkud čerpají vtipy na jejich účet – to jsme takhle sledovali pasoucí se pakoně, za nimiž se obezřetně procházel šakal, načež v pozadí scény prosprintuje dvojice pštrosů zleva doprava. Po chvíli se opakuje scéna, jen náš pštrosí párek běží zprava doleva. Po chvíli opět ta samá scéna, pštros, už jen jeden, metelí do neznáma, až se za ním práší. Pštrosi mají očividně rádi potroublé běhání sem a tam.
Blíží se sloni. Všichni z cesty!
Žíznivé stádo si vůdčí samec pěkně diriguje klusem k napajedlu.
U téhle nádrže jsme vydrželi dlouho. Stáda slonů přibíhala jedno po druhém napojit své žíznivé choboty. Když nastal čas odchodu, vůdčí samec rozháněním důrazně naznačil, aby tlustokožci odkráčeli z vody a uvolnili místo další skupině.
U přehrady bylo tak živo, až se jeden diví, že ji sloni celou nevypijí. Jen během našeho hodinového pozorování se jich vystřídalo asi sto osmdesát.
Za soumraku nás překvapilo stádo pakoňů.
Výlet naší bělošské česko-italské skupinky byl tak nádherný, že jsme jen neochotně nasedli do auta a společně se zapadajícím sluncem vyrazili směrem domů.
