Jaro v Zimbabwe vypadá podivně. Ohlašuje ho sice sem tam pár decentně kvetoucích stromů, ale stále trvající období sucha zanechává trávu zažloutlou a na stromech podzimní listí, které ještě nestihlo opadnout. Na jasně zelené trávníky a čerstvé listy se můžeme těšit až s příchodem období dešťů. Napasovat naše čtyři roční období na africké podnebí jde holt těžko.
Nový rektor komunity nás potkal poněkud unavené – od dubna jsme byli zapřažení sedm dnů v týdnu od rána do večera, a tak jsme naznali, že již potřebujeme dovolenou. Rádi jsme proto přijali pozvání od sestry Tsitsi, dominikánky z Bulawaya, abychom strávili dva dny v její komunitě.
Jednadvacátého srpna jsme tedy v jedenáct večer opět po čtyřech měsících stanuli na peróně místního nádraží, abychom se s půlhodinovým zpožděním dočkali supící lokomotivy táhnoucí za sebou směsku nákladních a osobních vagonů. Na noční cestě do Bulawaya nás budou doprovázet naše dvě kamarádky Charlatte a Natasha, jež vyrazily navštívit příbuzné. Společně jsme odhodlaně nastoupili do plného vlaku do oddílu economy. My dva běloši jsme okamžitě přitáhli pohledy veškerého osazenstva, protože cestující bílé pleti v economy třídě musí být buď blázen nebo otrlý dobrodruh. Strávit noc v rozsvíceném vagonu na úzkých sedačkách, v zimě, s okny, co nejdou zavřít, s komáry, s davy hlučných lidí kolem a se spáči uloženými na vašem rameni je sice zajímavý zážitek, ale jelikož stačí připlatit si cca 40 korun a usadí vás v soukromém kupé, my Evropané obvykle zvolíme pohodlnější variantu. Černoši, jako třeba Charlatte a Natasha, si místo toho raději koupí kredit na mobil nebo nějaké nevkusné cetky.
Třemi sty padesáti kilometry do Bulawaya se vlak proplazí za jedenáct hodin, v nichž jsme chvíli pozorovali buš ve světle úplňku, pak spali zabalení ve spacáku a ráno pozorovali zimbabwský venkov probouzející se do nového dne. Bulawayo, druhé největší město v Zimbabwe velikosti Brna, nás brzy přivítalo svou ohyzdnou elektrárnou a my vystoupili v cíli naší cesty.
Sestra Tsitsi se zanedlouho objevila s autem a odvezla nás domů – do Školy dominikánského konventu v centru města. Nechala nás uvést do pokoje zařízeného ve staroanglickém stylu, kam nám přinesli koš plný ovoce, zásobu sušenek a výběr čajů a kávy. Ubytování jako v luxusním hotelu nás potěšilo, stejně jako poměrně skromný, ale vynikající oběd. Odpoledne jsme vyrazili na nákupy – taška míčů do oratoře, nůžky na drůbež (v Africe nesehnatelná věc), nějaké suvenýry, houbičky na nádobí (ve Hwange se koupit nedají) apod. Pak jsme si prohlédli školu samotnou. Deset sester dominikánek zde vede velikou vzdělávací instituci pro dívky, zahrnující školku, základní a střední školu, a jedna budova nabízí i kurzy pro dospělé. Areál je tak obrovský, že do sebe vstřebal dokonce kus městské ulice, jež je nyní uzavřená dvěma bránami. Součástí jsou také rozlehlá hřiště pro sportovní vyžití, kostel, administrativní blok a další. Všude bylo vidět, jak se škola udržuje, přistavuje, opravuje a uklízí. Kéž by podobně fungovalo naše hwangské učiliště.
Po výborné lehké večeři zpestřené luxusními a vzácnými pochoutkami jako je dobrý sýr, pravé máslo a kakao, jsme si napustili horkou vanu (nevýhoda staroanglického stylu bydlení – chybí sprcha) a usnuli před náročným dnem. Ráno se nás ujal řidič školních autobusů Charles, posadil nás do auta a spolu se sestrou Plaxedis a dvěma maminkami s dětmi jsme vyjeli směrem do národního parku Matopos, známého zejména malebnými žulovými útvary. Říká se jim "dwalas", neboli "velrybí hřbety" (kulaté kopce s odhaleným a vyhlazeným skalním podložím), a "kopje" (skalní sochy vytvarované erozí).
Vstupné do parku nás jako obvykle stálo třikrát tolik než naše černošské kolegy, a když se uvnitř chcete podívat na hrob Cecila Rhodese či na jeskynní malby, musíte platit znovu. První zastávka se tedy konala u slavného hrobu dobyvatele bývalé Rhodesie, který si jako místo posledního odpočinku zvolil World's View, "Světovou vyhlídku", uprostřed divoké přírody a dramatických skal. Je pro nás zvláštní pochopit, že se místní chlubí hrobem kolonizátora, který jejich zemi zotročil. A aby toho nebylo málo, opodál stojí pomník britského batalionu, jenž padl do posledního muže v jedné bitvě proti Zimbabwanům.
Černoši neorganizují "výlety" tak, jak je známe. Oni umí jezdit pouze na "pikniky". Proto bylo jídlo na programu už od první zastávky - sestra Plaxedis vybavila auto plné dobrot, a tak jsme byli okamžitě obdarování popcornem a alkoholickou limonádou.
Za zvuku hlasité černošské hudby jsme se s autem propletli prašnými cestami k jedné z pravěkých jeskyní jménem Pomongwe. Překvapila nás svojí prostorností – prý nesloužila k bydlení, ale ke společenským událostem a slavení rituálů. Podařilo se nám nalézt tři vybledlé malby s žirafami, antilopami a válečníky. Není divu, že jílovým práškem vytvořené kresby staré dva až deset tisíc let už jsou poněkud nezřetelné.
Následovala zastávka s obědem u nádherné přehrady Maleme dam. Černoši samozřejmě musí mít kuře a kukuřičnou kaši sadzu, zato my už se těšíme na obyčejné chleby s paštikou... Okolo nás slídily hladové pestrobarevné ještěrky a o zbytky se postarali kočkodani.
Maminky i děti byly s piknikem naprosto spokojené, ale nám stále chyběla trocha vlastní námahy a špetka dobrodružství. Vydali jsme se tedy pěšky okolo nádrže.
Konečně jsme nebyli uvěznění v autě, a tak jsme mohli naslouchat ptákům, pozorovat ještěrky, paviány, kočkodany a rybáře na jezeře a porovnat své dlaně a chodidla s velikostí opičích stop v písku.
Asi po třičtvrtě hodině jsme se ocitli na křižovatce. Mobily tam neměly signál, a tak jsme udělali šipky v prachu, aby nás řidič našel, a pokračovali v procházce. Byla to výjimečná příležitost, protože v Zimbabwe v podstatě není kam jít na výlet – buď potkáváte jen nudnou buš, nebo jste v národním parku ve společnosti nebezpečných zvířat. Nakonec nás naši piknikáři dojeli a divili se, jak daleko jsme došli.
Slunce se začalo chýlit k západu, a tak jsme otočili a vrátili se zpátky domů. U večeře jsme se rozloučili s komunitou sester a nabalili si snídani a svačinu z nám vzácných surovin.
Dostat se v sobotu brzy ráno z Bulawaya do Hwange je poněkud... africké. Přijedete na výpadovku a stopujete si svůj minibus. Aby se majiteli cesta vyplatila, musí být dodávka plná do posledního místečka. Ve čtvrt na sedm jsme nasedli jako první dva pasažéři (dva běloši jsou dobrá reklama, proto nás posadili na přední sedadla) a z okýnek čím dál zoufaleji sledovali zimbabwský stopovací folklór. Přijde cestující, vidí poloprázdnou dodávku a briskně odhaduje, že rychlejší a snad i levnější bude stopnout projíždějící auta. Po čase přibrzdí kamion a nastane boj o kabinu. Vyhrává tlustá černoška se třemi kufry, taškou na hlavě a dítětem na zádech. Na ostatní tedy přijde řada později. Nechápeme, proč místo mávání, běhání s kufry po chodníku sem a tam a hádání se s minibusovými naháněči raději všichni nenastoupí do dodávky, která by tak mohla do půl hodiny normálně odjet. Takhle jsme v ní museli kysnout dvě hodiny, než zbývala poslední tři místa, načež se dodávka naoko rozjela a všech deset zatím neúspěšných stopařů se najednou probralo a s uštvaným výrazem a poskakujícími zavazadly začalo dobíhat. Však je také řidič potrestal a zastavil až za notný kus. Nebýt hustých a otravně dlouhých policejních kontrol, prožili jsme pohodovou pětihodinovou cestu. Do Hwange jsme se vrátili odpočatí a připravení pustit se znovu do práce.
