Víza, prázdninové radovánky a tajfun v komunitě
Naše prázdniny jsou zatím nejen pracovní, ale také poznamenané starostmi o datum návratu. Když jsme před odletem žádali o pracovní povolení, oba jsme si napsali o dva roky. David dostal tři a může v Zimbabwe vesele dobrovolničit až do 2015, ale Naďa měla správně zemi opustit již v první půli srpna. Abychom mohli s našimi studenty dokončit školní rok a zároveň nemuseli měsíc co měsíc jezdit na "dovolenou" do sousední Botswany a při návratu hrát divadlo, že jsme turisté a že se do Zimbabwe čirou náhodou vracíme již po čtvrté za sebou, rozhodli jsme se požádat o prodloužení Nadina pracovního povolení oficiální cestou. Papíry a samozřejmě pěknou sumičku dolarů jsme odeslali do domu biskupské konference, jež se stará o vyřizování víz pro misionáře, necelé dva měsíce před vypršením a ještě jsme se stresovali, že jsme je podali příliš pozdě. V Africe je ale čas velice relativní. Ze strachu, že by se v předvolebním šrumci na stolech imgračního oddělení dokumenty ztratily, je nikdo nikam nepředal. Hm, tak to ani nemá cenu, to budeme raději riskovat turistická víza a ušetříme dolary. Biskupský dům nás ale zaskočil svojí akčností – naši žádost po volbách ihned odevzdali na imigrační a my jsme jim dokonce museli kurýrní službou poslat pas. Že by úředníci zareagovali na krátkou lhůtu do expirace a pracovali rychleji? Nikoliv, jen Naďa dostala dalších 30 dnů legálního pobytu v zemi – komplikace se tedy o měsíc odkládají, ale datum našeho návratu domů je stále nejasné. Nehledě na to, že jsme si chtěli udělat prázdniny v Botswaně a teď se nemůžeme ze Zimbabwe hnout, protože už bychom se nemuseli dostat zpátky.
Naplno si tedy "užíváme" obstrukčních zimbabwských úřadů a čekáme. Kromě práce jsme si konečně našli čas i na příjemnější věci. Například Naďa po osmi měsících bez nakupování strávila jednu sobotu s černošskou kamarádkou Charlatte prolézáním všech módních obchodů ve Hwange. Až na jednu výjimku se však jednalo o tržnice či kamenné obchůdky, které vypadají přesně jako naše vietnamské. Ceny jsou podobné jako u nás, stejně tak sortiment čínského zboží, jež je ale o poznání kýčovitější a doplněný o široký výběr umělých vlasů a příčesků. Černoška s běloškou zavěšené do sebe byly neobvyklou podívanou a budily na ulici rozruch a zájem kolemjdoucích otrapů.
Jiné volné odpoledne jsme se naopak vyrazili podívat na Hwange z ptačí perspektivy z vrcholku Baobab Hillu. Costa, náš známý, který již brzy vyrazí do Zambie stát se salesiánem, nám ukázal ty správné cestičky buší, abychom nemuseli po silnicích.
Na vrcholku jsme konečně mohli vidět, co dokáže několik měsíců bez jediné kapky deště.
V prosinci jsme na stejném místě koukali na zelenou krajinu, kam jen oko dohlédlo, zatímco teď jsme pozorovali západ slunce nad suchou a zaprášenou buší, jako kdybychom koukali na pláně Mordoru.
Naďa také dostala od jedné ze svých studentek pozvánku na dámskou jízdu – rozlučku se svobodou pro jakousi Rattie. Přestože na párty znala jen dvě účastnice, odhodlaně se vydala poznávat místní zvyky. Vstoupila do domu, kde se rázem ocitla v přítomnosti asi padesáti mohutných černošek se sličnými postavami zápasnic sumo, všechny ve věku dvacet až šedesát let, všechny vdané. Mnohé si s sebou přinesly na zádech i svoje malé děti, které neváhají kojit zcela kdekoliv a nevadí jim šátrat pro rozměrná prsa ani uprostřed davu cizích lidí. Jelikož oslava měla být překvapením, před příjezdem oslavenkyně se dav vměstnal do ložnice, odkud se poté vyřítil s výkřikem "Surprise!". Nevěsta byla tak "překvapená", že si sedla na zem a začala plakat. Přestože ona stejně rozpačitě přijímala i následující program, ostatní obecenstvo se nesmírně bavilo. Mohutné maminy s gustem předváděly černošské tance a nejraději vrtěly obřím (OBŘÍM!) pozadím přímo před obličejem chudáka nevěsty. Aby tuto křehkou a nesmělou dívku dostaly do kola, musely ji občas i tahat po zemi. Pak si budoucí manželka vyslechla emotivní uřvanou přednášku jakési pastorky a rady do života od každé z účastnic. Je tvojí povinností udržovat manžela v čistém a vyžehleném oblečení; máš právo na projevy lásky – ať tě klidně políbí před tvou tchýní! (souhlasný potlesk tomuto rebelskému výroku) a nechyběla ani pěkná řádka sprostých "rad" od zkušených manželek pro nezkušenou pannu – slyšet něco takového z úst dvousetkilové černošky by dokázalo rozplakat i otřelého zvrhlíka. Hodně se také tancovalo. Bylo neuvěřitelné vidět tolik objemných žen ve zralém věku křepčit hůř než puberťačky, a to bez jediné kapky alkoholu. Černoši holt mají jiný temperament... (následující fotografie je z rozlučky s otcem Eustacem, ale přikládáme ji jako ilustraci výše zmíněných rozměrů).
Zbytek volného času po dopoledních hodinách prázdninové školy a po oratořích trávíme v komunitě, kde probíhá každodenní tajfun. Abychom vám to vysvětlili – před týdnem jsme se definitivně rozloučili s druhým zambijským knězem, otcem Eustacem, a seznámili se s naším novým ředitelem – do domu nakráčel přátelský hlučný Ital, otec Bruno, jenž naprosto ignoruje jak svoji váhu, tak i požehnaný věk (přes sedmdesát), a překypuje budovatelským elánem. Byl to právě on, kdo misii ve Hwange založil, kdo postavil první domy a kdo zajistil dodávku humanitárních kontejnerů. Nyní se po sedmi letech vrací na místo činu a čeká ho náročný úkol – přítomnost černošských salesiánů po sobě zanechala neuvěřitelný binec a celé místo zůstalo notně zanedbané. A tak Bruno začal dávat dohromady všechny důležité papíry, chystá se reorganizovat školu, přinést rozvoj do oratoře, vyklízí skříně plné nefunkčního haraburdí, z jídelny odklízí součástky automobilových motorů a vánoční výzdobu, pořizuje tam velký nový stůl, nechává obnovit rozpadnutý kolotoč, opravit střechy zničené bouřkami apod. Týden po něm pak z Itálie přicestovala skupinka tří architektů, kteří mají na starosti připravit projekty na nové učebny s dílnami, internáty pro studenty, domečky pro rodiny učitelů, nový kostel, fotbalové hřiště, zahradu a bazén.
Zdá se, že centru Don Bosco ve Hwange svítá na lepší časy. A protože po italsku nesmí od nynějška u komunitního stolu chybět sklenka vína, připíjíme téhle misii na novou budoucnost.
