V pokojíku v Harare
Tak si v pohodě sedíme v pokojíku u bratrů salesiánů v Harare a z paměti vyvoláváme vzpomínky na uplynulých dvacet čtyři hodin. Vždyť včera jsme ještě obědvali v Čechách koukajíce na padající sníh. A teď řešíme, jestli můžeme otevřít v tom vedru okna, jestli se k nám nenastěhuje anopheles a další místní havěť (divoké psy hlídající salesiánské středisko nevyjímaje). Ve vedlejších pokojích bydlí bratr Joachim a otcové Higgins, misionář z Británie, a Musenga Ignatius – který nás ohromil tím, že vyšel z kostela se zlatou monstrancí s hostií uvnitř a celou tu starožitnost pohodil do kufru auta, kde mu vrcholový křížek málem potrhal potahy.
S komunitou jsme již stihli prožít společnou večeři – trochu rozpačitou, ale jinak fajn. A na africkou angličtinu si taky pomalu zvykáme ;-)
Do komunity nás dovezl další človíček – sympatický a veselý Afričan Paul. Na letišti nás přivítal ohromnými cedulkami s našimi jmény, abychom ho mezi ostatními černochy nepřehlédli. Ne, nevypadají všichni stejně, ale odlišit je je trochu horší. Paula jsme cestou zpovídali o Zimbabwe, kde právě panuje období dešťů. Inu, dozvěděli jsme se hezké i horší věci. Něco funguje a něco ne. Brzy by mohly být k dispozici výsledky sčítání lidu, takže se svět konečně dozví, kolik těch Zimbabwanů vlastně je. Zajímavé nám připadlo, že z Harare musí vlaky do druhého největšího města státu, Bulawaya, tahat dieslové lokomotivy, protože někdo jednou přes noc ukradl pětadvacet kilometrů trakčního vedení. No, v buši to prý ohlídat nejde. K vlakům tady se ještě někdy dostaneme, protože co jsme viděli projet kolem po kolejích stojí za delší komentář. Ale abychom řekli i něco pozitivního – přes všechna varování, jak budou v Zimbabwe nepříjemní celníci, zatím hodnotíme přístup místních úřadů na jedničku s hvězdičkou.
A jak jsme se do Harare dostali? Z Prahy přes Dubaj na palubě Emirates. První let, tedy do oné Dubaje, jsme si užívali v poloprázdném letadle, přecpávali se jídlem a pitím, koukali na tmavou pustinu iráckých pouští, obrovské světelné plochy Bagdádu a měst na pobřeží Perského zálivu, hořící vrcholy těžebních plošin a konečně i na nádheru nočních mrakodrapů a v dálce umělých ostrovů Dubaje. Z letadla pak pěkně rychle do hotelu, jež nám aerolinky poskytly zadarmo (když z nás před tím vytahaly nekřesťanské peníze za letenku). Hm... rychle? A kam máme asi jít. Dubajské letiště je obrovské, uvnitř se jezdí metrem a automobily. Prvně na jednu přepážku, pak do banky pro víza (sic!, bez komentáře), pak na pasovou kontrolu, kde jsme si mohli prohlédnout efektivní práci dubajského celníka, který se v přestávkách mezi zíváním občas také věnoval lidem v té dlouhatánské frontě. A k tomu stíhal na všechny strany rozdávat vražedné pohledy na ty, co mu vyrábějí tak pitomou směnu o půl druhé ráno.
Super, víza a pasy v pořádku, už stačí jen dobloudit (za pomocí tří dalších lidí) do hotelového transferu, počkat, než přijede, vystát frontu při ubytování, nalézt správné výtahy do sedmého patra, aniž by člověk vstoupil do těch, co jedou jen do patra čtvrtého, a ejhle! Jsme na pokoji! Tři hodiny po příletu se tedy můžeme jít na krásnou hodinu vyspat. No neberte to za ty prachy...
Nad ránem vyrážíme na prohlídku města. Před hotelem sedáme do neoznačeného taxíku. Po zkušenostech z Maroka a Albánie čekáme tvrdou hádku o konečnou cenu za dovoz z hotelu na pláž Jumeira. Cestu si ale pokazit nenecháme, jako nejlepší tenisté odpalujeme jeden taxikářův pokus za druhým vnutit nám okružní jízdu městem a kocháme se průjezdem po čtrnáctiproudé dálnici skrz les mrakodrapů.
V cíli už už začínáme nasazovat tvrdé výrazy značící neústupnost při smlouvání. A neoznačený taxikář si řekne úplně normální cenu, tak mu nakonec ještě necháme dýško a málem líbáme ruce. Zkoukneme buclatou plachetnici Burj Al-Arab, vyrušíme nějaký párek, co se přišel na pláž více sbližovat, a necháme se odvézt na metro! Dubajské metro! Zázrak techniky, krásně vyzdobené stanice! Jenže – je pátek a provoz metra začíná až ve dvě odpoledne... Co to jako...? Vítejte v muslimském světě.
Další naší zastávkou je nejvyšší budova světa, Burj Khalifa, kam nás dopraví jeden Ind, křesťan, jehož dětem pošleme do sbírky mincí českou desetikorunu. Kolem Khalify nadšeně obcházíme, korzujeme ranním parkem s jezírky a zatěžujeme krční páteř pohledem vzhůru kamsi do nebes, kde se ztrácí špička mrakodrapu. Ale rada pro cestovatele – Khalifu si nejlépe vychutnáte z letadla, kde je vidět, o kolik je větší než ostatní budovy. Zblízka tolik neohromí.
Přeskočme pár hodin, už jsme odbavení a čekáme u brány na odlet do Harare. Je tu drtivá převaha černochů, což nás rozesměje. Trapná chvilka, ale nevadí. Černoši se nezapřou. "Prosíme pasažéry vyžadující asistenci a dále cestující v první třídě, aby nastupovali jako první. Ostatní ať zatím zůstanou sedět na svých místech." Černošský dav se zvedne. Co? To je tak velká první třída? A proč jedeme do Afriky, my chudí Evropané, pomáhat černochům, co cestují tak draze? No, ono to není tak žhavé. V letadle všechny černochy nakonec potkáváme okolo sebe v ekonomické, rozuměj laciné, třídě.
Cestou už jen jednu zmínku, zastavujeme se na mezipřistání v hlavním městě Zambie, Lusace, kterou jsme ani při sebepozornějším pozorování z letadla nenašli. Všude jen pole, občas chaloupka a prašné cesty. Nevíme, kam se město podělo. Doufáme, že Harare je na tom líp.
Je :-) Zdravíme z Afriky a zase někdy na počtenou...