Pracovní prázdniny

Srpnové prázdniny jsme zahájili zcela politicky. Školy po celém Zimbabwe se zavřely o týden dřív, úřady přestaly pracovat, celníci začali být přísnější, policie a armáda v pohotovosti: po pěti letech zde probíhají volby a hned trojnásobné – do místních samospráv, do parlamentu a hlavně Zimbabwané vybírají hlavu státu. Ze všech sloupů, stromů, zdí a nároží na vás proto kouká Robert Mugabe na výrazných zelených plakátech, doplněný svým opozičním protějškem, současným premiérem Morganem Tsvangiraiem, pro změnu v červeném poli. Lepiči se předhánějí, kdo víc zviditelní své favority, a tak se baobab před naší bránou střídavě halí do zeleného či červeného papírového kabátu. Ničit plakáty se ale musí obezřetně – Tsvangiraie samozřejmě poškodit můžete, ale jakmile roztrháte prezidenta, policie vás zavře za vlastizradu. A dvě rodiny byly prý za podporování opozice dokonce zabity.

Proč jsou tu volby ožehavým tématem? Připomeňme si, co se v zemi událo před pěti lety. Volby tehdy vyhrál Tsvangirai a rozdíl hlasů byl tak obrovský, že Mugabe nemohl výsledky jednoduše zmanipulovat. "Sčítání" tedy trvalo několik měsíců, až se vládnoucí strana vytasila s řešením – volby by se měly zopakovat. Vítězná opozice odmítla, ale nakonec podlehla výhrůžkám prezidenta a místo hrozícího násilí na nevinných občanech zvolila kompromis – Tsvangirai se stal premiérem a Mugabe zůstal na postu prezidenta. Lidé však byli hodně zklamaní a mezinárodní sankce ještě zhoršily krizi, ústící nakonec v hyperinflaci, hlad a zmatek v zemi. Nové volby tedy provázelo množství obav. Jakýsi slavný africký pastor z Nigérie, co se považuje za proroka, dokonce předpověděl, že vyhraje-li Tsvangirai, bude zabito asi třicet tisíc lidí.

Samotné přípravy na den D probíhaly velmi dlouho a termín se asi devět měsíců stále odkládal. Skutečné datum bylo nakonec stanoveno na 31. července 2013. Policisté, vojáci a "tajní" hlasovali s dvoutýdenním předstihem, aby mohli inkriminovaný den strávit ve službě. Dokonce i jedna kolegyně učitelka přišla s červeným malíčkem. Prst namočený v barvě značí, že dotyčný již volil. Barva však dva týdny nevydrží, takže nám není jasné, zda-li nemohli někteří z nich (rozumějte vládu podporující) k urnám znovu.

Po televizní propagandě ukazující jásající davy v zelených barvách vládnoucí strany konečně nastal den D. Pro účely mezinárodní spokojenosti byli z řad církví ze Zimbabwe i z okolních států vybráni pozorovatelé – dohližitelé nad správným průběhem voleb a sčítáním hlasů. Byli mezi nimi i lidé z farnosti a z Dona Bosca, třeba náš zahradník nebo kuchařka. Volby proběhly velice pokojně a do tří dnů byl oznámen výsledek – vítězství vládnoucí strany. Opozice, EU i OSN upozorňují na některé spornější praktiky, ale nikdo je neposlouchá – např. na "nedostatek" volebních lístků v regionech s podporou opozice, takže lidé byli nuceni jít volit do jiných místností vzdálených desítky kilometrů; objevily se některé falešné lístky, ze kterých po několika hodinách vyprchal inkoust u zaškrtnuté preference a objevil se křížek u vládnoucí strany; byla zaznamenána účast šesti milionů voličů, což je polovina obyvatel Zimbabwe – jenže v afrických státech, kde většinu populace tvoří děti, nemůže procento právoplatných voličů dosáhnout 50%, tolik osmnáctiletých tu zkrátka nemají...

Zimbabwe má tedy staronového prezidenta, kterého kromě zklamaných a roztrpčených občanů vítá i léto, jenž od dosavadní zimy přebírá vládu nad počasím, otvírá nám naše okna i v noci a převléká nás do krátkých kalhot.

My si tepla ale moc neužíváme, protože jsme stále zapřažení do práce. Dopoledne se v Don Boscu, případně v prostorách farnosti sv. Terezy, koná prázdninová škola pro středoškoláky, kterou organizuje jedna farnice z Holy Family. Původní ideou sice bylo poskytovat žákům bezplatné doučování, ale protože se jich přihlásilo asi šedesát ze všech šesti ročníků, jde spíše o opakování různých vybraných témat z rozličných předmětů. My máme na starosti několik hodin matematiky, "vědy" (z anglického science zahrnující fyziku, biologii a chemii) a počítačů. Jednou jsme také pro odlehčení žákům promítali film a jeden mladý salesián, bratr Joackim, měl přednášku o životních rozhodnutích a budoucnosti.

Odpoledne přijímáme každodenně děti do naší oratoře. Pracujeme nyní na tom, vybrat si z nich několik schopnějších a spolehlivějších, kteří by nám pomohli odpoledne více zorganizovat a zvládnout rozjívené hordy černoušků. Také děti učíme karetní hru prší a nějaká kouzla, hrajeme italskou tombolu a někteří z nich už umí zazpívat pěkně po česku "Jede, jede poštovský panáček...". V den voleb jsme opravili třetí fotbálek s využitím několika částí jakéhosi starého fotbálku, jež místo na hraní sloužil jako potrava termitů pohozená v trávě.

Zbytek prázdninového času trávíme pečením, vařením, umýváním oken v našem domečku a dalšími nenáročnými činnostmi, na které ale ve školním roce není čas. Poslední dva týdny nás také trochu omezil Nadin již podruhé zvrtnutý kotník a Davidova nemoc s teplotami, z níž ho naštěstí už dostal penicilin, a která ho poprvé zavedla do místní misijní nemocnice sv. Patrika. Místo karet pacientů si každý musí přinést školní sešit, kam sestry (doktor v nemocnici není ani jeden) zapíšou údaje o návštěvě. Následuje fronta a pak rychlá prohlídka přímo mezi ostatními čekajícími lidmi – teploměr, váha apod. Nakonec vás vezmou do malé místnosti, udělají test na malárii, sepíšou příznaky a z prstu si vycucají neurčitou diagnózu. Pravděpodobně vám nasadí antibiotika a pošlou vás domů, abyste odpočívali. Nic jiného ani dělat nemohou, krevní testy, co se hned pošlou do laboratoře na rozbor, ani přístroje jako ultrazvuk či lepší rentgen v zimbabwských podmínkách nijak běžně nenajdete. A tak odcházíte z nemocnice s pytlíčkem odpočítaných tabletek a přáním, abyste se již nemuseli vracet. Smutné je, že právě nedostupná kvalitní zdravotnická péče přispívá k očekávané délce života Zimbabwanů něco málo přes 43 let.