Červenec utekl jako voda a školní třídy zejí prázdnotou – studenti se do lavic vrátí až na začátku září, aby zasedli k testům z druhého trimestru. Z komunity už také odjeli všichni "prázdninoví" členové včetně bratra Willema, s nímž jsme ve Hwange byli od samého začátku, a který byl bohužel uznán nezpůsobilým pokračovat ve své formaci na salesiánského kněze a byl "odejit". Loučení s ním bylo tím pádem trochu smutné.
Vraťme se ale ještě o dva týdny zpět, kdy další bratr, Prince, prožíval ve Hwange své poslední čtyři dny. Jelikož jeho specializací je pedagogika, nemohl si pochopitelně nevšimnout, kolik věcí na hwangském učilišti Dona Bosca nefunguje. Jednou se nám svěřil, že zaslechl stížnost z úst jedné z nejlepších studentek, která si prý příští rok raději vybere jinou školu. I my sami jsme slyšeli již nejedno hrozné story na adresu našich kolegů: jak chodí do hodiny třeba jen na patnáct minut a zbytek stráví ve sborovně, jak jsou schopní říct "Vy to mu nerozumíte? No ale já vám to do hlavy přece nenaleju. Na shledanou.", jak dávají testy z neprobrané látky... Vytvořili jsme proto dotazník pro studenty, aby mohli vyhodnotit výuku jednotlivých předmětů, domácí projekty, zkoušky apod. Princovi se nápad líbil a slíbil nám, že průzkum provede a zpracuje, což bychom my jako učitelé udělat nemohli.
Dotazníky tedy byly jakž takž vyplněny (i když někteří z žáků se obávali, že by pak mohli učitelé přijít o místo, a zaškrtali samé "výborné") a Prince svolal výjimečnou poradu ve sborovně. Začal vysvětlovat, proč je hodnocení důležité, že je dobré pro zlepšování kvality a k identifikaci problémů a ne pro vyházení neschopných pracovníků. K našemu nemilému překvapení tím však prezentace výsledků po hodině a půl skončila. Vyslechli jsme si názory kolegů, jako: "Je fajn, že hodnocení učitelů znáte z vašich univerzit, ale tady na něco takového nejsme zvyklí. Tyhle novinky nám sem nezavádějte." Nebo: "Řekněte mi, jak může studentka prvního ročníku, která není schopná ani včas odevzdat domácí úkol, hodnotit výuku učitele s titulem?" Případně: "Jak může student hodnotit kvalitu hodiny?" České námitky ve smyslu, že naopak nikdo jiný než žáci samotní nemůže kvalitu hodiny ocenit, se setkaly s totálním nepochopením. Takže z vyhodnocení nakonec nebylo skoro nic, Prince sice přepsal výsledky, ale ukázal je pouze nám. Bál se, že by se ostatní kolegové zabývali tím, jak se pomstít studentům, kteří jim udělili samé "pětky", místo aby se chytili za nos. A tím jeden z našich dalších pokusů, aby se něco ve škole pohnulo k lepšímu, skončil neslavně.
Alespoň nás může hřát pocit, že jsme se snažili :-) Navíc máme radost, že se nám podařilo probrat všechnu potřebnou látku a překonat tak nekonečné absence studentů. Naďa dokonce našla ve svém nabitém programu čas založit školní sbor s cílem, aby závěrečná páteční mše měla lepší úroveň než obvyklý hudební propadák. Morálka sboru byla typicky africká – nejprve půlhodinové shánění zpěváků po třídách, jejichž "Přijdu hned" už známe, a nakonec průměrná účast na zkoušce celí dva lidé, občas sice přijde třetí, ale v tu chvíli zas jiný odběhne. Každý den tak nacvičoval někdo jiný. Sestava, ve které minisbor nakonec vystupoval na páteční mši, byl vlastně originál. Všichni, kdo se jakkoli mihli na zkouškách, se prostě zvedli a šli zpívat. Jakkoli to vypadá neprofesionálně, typicky po africku vše dobře dopadlo a produkce slavila úspěch, včetně perfektního provedení gospelové hitovky Oh, Happy Day, při níž by i Sestra v akci zezelenala závistí.
Poslední školní pátek byl speciální také tím, že byl pojat jako rozlučka s ředitelem Eustacem. Od září totiž nastupuje na nové místo v salesiánském prenoviciátu v zambijské Chingole. Tři dny před akcí se učitelé sešli ve sborovně, aby vše naplánovali. Porada vypadala neobvykle konstruktivně – za půl hodiny byl nastřelen program, rozděleny zodpovědnosti hlavního organizátora, zásobovače, cateringu, hudby a zábavy. Papír ovšem snese všecko, takže den D vypadal tak, že sám ředitel Eustace musel zařídit jídlo a zásobování a všechno ostatní jsme museli udělat my dva, včetně umývání nádobí po celé škole. Ale za pěknou rozlučku to stálo a nejenom my na ni budeme rádi vzpomínat.
