Afrika! V sobotu se k nám před večeří přitočil bratr Prince s nápadem, že bychom měli druhý den uspořádat nějakou speciální oratoř, s hudbou a soutěžním tancováním o ceny. Nápad perfektní, místní děti by takovou akci určitě milovaly, a proto jsme se Prince zeptali, jak mu můžeme pomoci. Odpověď? "No, to bude vaše akce, já se za vámi možná na chvilku přijdu podívat." Hm, my si zrovna nepřijdeme moc kompetentní organizovat soutěž v černošských tancích, o kterých nevíme ani ň. Jeho nápad jsme tedy nechali plavat.
V neděli se najednou po třetí hodině odpoledne v oratoři objevili bratrové Prince s Chrisem. Za chvíli se už ze školní knihovny vinul kabel k obrovskému reproduktoru, z nějž se linulo jakési praskání. Nakonec na celý areál začala řvát soudobá zambijská hudba, samozřejmě na plné pecky. Ozvučení tedy máme, ale bratrové jaksi nezorganizovali vůbec nic jiného, ani ceny nejsou připravené. Nicméně se rozhodujeme (jako vždycky, když nám hrozí, že se namočíme do organizování akce spolu s Afričany), že budeme pouze přihlížet. Hodinu před koncem oratoře se jdeme zeptat, co se tedy bude dít. Prý máme počkat, ještě nenastal vhodný čas akci rozbalit. Deset minut před koncem oratoře se jdeme zeptat znovu, ale dostane se nám jen odpovědi: "Je tu málo dětí". My na to: "Samozřejmě, je skoro pět a polovina jich už odešla domů. Navíc je lepší, když se něco takového ohlásí předem, aby jich přišlo víc." Na to Prince s odzbrojujícím úsměvem odvětil: "Aha, no tak to udělejte někdy příště. Je to jednoduché, prostě vše ohlásíte předem a pak pustíte hudbu, začne se tancovat a vy se potom v davu budete ptát, kdo je nejlepší." Hm. Ono totiž po celé Africe najdete lidi, kteří přesně ví, jak by se co mělo udělat. Z hlediska orálního jde o největší makače a nejlepší organizátory na planetě, ale skutek utek. Takže naši dva bratrové zabili dvě hodiny zapojováním reproduktorů, aby pak nic neudělali, ani nám nepomohli při závěrečné modlitbě a aby za sebou nechali knihovnu plnou bince, drátů a přístrojů, co "se" uklidí.
No a teď si představte, že podobné story prožíváme dnes a denně. Takže užitečné věci jako šroubováky, izolepy či provázek si zamykáme do pokoje, protože jakmile je někam položíte, můžete si být jistí, že si je někdo v ten nejnevhodnější okamžik "vypůjčí". Tím nechceme říct, že černoši kradou, oni jen neumí věci vracet zpět na místo. Například David umístil do knihovny tři počítače, aby na nich mohli studenti pracovat na domácích úkolech. Co týden jsme pak řešili, že si někdo odnesl kabely (jsou přece v autě pod sedadlem, jsou přece u počítače ve sborovně...), že někdo ukradl prodlužovačku (bylo potřeba připojit projektor, sekretářce ta její shořela...), že někdo vypojil rozdvojku ze zásuvky, protože potřeboval natrvalo připojit něco jiného, že si někdo odnesl myš atd. No a nakonec vyhořela zásuvka, takže počítače zase uklidíme do skříně.
Nebo z jiného soudku. David má se svými studenty hodinu. Po deseti minutách se objeví jakási jiná studentka. Nahlédne do třídy a s vyšokovaným výrazem okomentuje situaci: "Jé, vy máte hodinu?". Samozřejmě, vždyť je půl deváté, ježkovy voči! Dalších pět minut uběhne a do třídy nahlédne některý z kolegů: "Jé, vy máte hodinu? Já chtěl zrovna mluvit s Brynem." Dalších pět minut, do třídy vejde cizí studentka a začne si povídat s Tichaonou v první lavici. Když se již podruhé něčemu dost hlasitě smějí, jemně jí oznámíte, že v hodině se nechodí do cizích tříd klábosit. Odměnou je vám pubertální pohled ve stylu: "Vo co ti jako de?" Do toho všeho se ze sousední sborovny ozývá hurónský smích rozjařených kolegů. Pak se člověk nediví, že mu jejich bezprizorní studenti lezou do výuky.
Pomalu začínáme být unavení z neustálého hledání a shánění svých studentů. V čas, kdy má hodina začít, vstupujeme do prázdné učebny. Již jsme se ale naučili detektivnímu umění, jímž bychom zahanbili i Sherlocka Holmese – jdeme-li totiž hledat studenty IT, nalezneme je u švadlenek. Potřebujeme-li sekretářky, budou si zcela jistě vařit čaj ve sborovně, hledáme-li švadlenky, zamíříme rovnou k bufetu, zedníci pravděpodobně sedí na zídce před bránou areálu školy a jediná studentka HR nejspíš opět chybí. Logické, ne?
Věci se v Africe řeší ústně a jinak, než jsme zvyklí. Když se chce někdo přihlásit ke studiu IT, nezamíří do kanceláře sekretářky školy, ale do počítačové učebny, kde se začne domlouvat s prvním nic netušícím učitelem, kterého tam potká. Jakmile je všechno domluveno, začne chodit do hodin. Naštěstí se o něm sekretářka většinou od někoho dozví, a tak se po měsíci shání přihláška a různé dokumenty. Stejně tak se automaticky předpokládá, že si noví studenti seženou všechny potřebné informace od svých zkušenějších spolužáků. Podobně jako se od nás očekávalo, že důležité věci přece víme – poté, co máte několik měsíců za sebou, není nic horšího než věta "Jo a víte, že tohle máte dělat takto... On vám to nikdo neřekl?".
Nejhorší případ ústní domluvy skončil málem špatně. Naše škola totiž jako jediná v Zimbabwe má dovoleno vyučovat kurz matematiky, který studentům slouží jako náhrada za státní zkoušku na střední škole. Tolerují nám jej jenom díky svolení kohosi na jakémsi jednání, a to jen proto, že jsme tento kurz kdysi inzerovali v novinách. Ke všem zkouškám studentů se tedy připojuje kopie tohoto novinového článku. Jednoho krásného dne v červnu byl ale ten "kdosi" z "jakéhosi" jednání vyměněn. Druhý úředník již nepovažoval několik let starý novinový článek za dostatečný důvod pro celostátní výjimku (och, jak si to mohl dovolit? Afričané se podivují...) pro naši školu a platnost kurzu zrušil. Čtyři z našich studentů tak museli učiliště opustit, protože nemají potřebné středoškolské zkoušky. Jedna z nich nás dala k soudu, že jsme ji nechali zaplatit dva trimestry školného k ničemu. Ředitel Eustace se s jejím advokátem po telefonu hádal tak dlouho, až jí nakonec peníze vrátil a už je ticho po pěšině. Že by se po této zkušenosti věci začaly řešit normálně papírově, se bohužel říct nedá.
Také tu všechno hooodně dlouho trvá. Školní zpěvník se sestavuje a tiskne už od ledna (současný stav: vytištěno a již dva týdny pohozeno vedle sešívačky; obsah nových písní oproti starému zpěvníku: téměř nezměněn), již třetí měsíc "objednáváme" pravidelnou dodávku novin do školy (současný stav: formulář je již téměř vyplněn, jen není jasné, zda je lepší zaškrtnout "Sunday Mail" nebo "Sunday Post"), již od prosince čekáme, až "bude mít cestu kolem" člověk, který by opravil naše slámové střechy poškozené při bouřkách (současný stav: ještě neměl cestu kolem...) a podobně.
Však on nám František při našich přípravách minulý rok několikrát opakoval: "Nedělejte si iluze o životě v Africe." Mysleli jsme si tehdy, že žádné ideály nemáme a jsme pevně na zemi, ale situace, které potkáváme, nám znovu a znovu přijdou neuvěřitelné. Museli jsme je sepsat černé na bílém, protože se obáváme, že po návratu již našim vzpomínkám nebudeme schopni věřit.
Nemyslete si ale, že si stěžujeme; když se člověk naučí brát tyto situace s humorem, jsou Afričané milí a pobyt ve Hwange si užíváme.
P.S.: Jeden kluk z oratoře nám neustále doplňuje zásoby ovoce z baobabu, takže si náš oblíbený baobabí koktejl můžeme vychutnávat ještě alespoň měsíc!