Africké příběhy: příběhy nesvobody
V jednom z minulých článků jsme uvedli neuvěřitelné a exotické africké příběhy. Tentokrát přicházíme s dalšími, jenom smutnějšími: s příběhy nesvobody. K jejich správnému pochopení nám dovolte krátký úvod do situace, jež v Zimbabwe panuje. Na území země žije mnoho různých kmenů, ale dva z nich jsou největší a historicky rivalské. Vládnoucí strana Roberta Gabriela Mugabeho (ZANU-PF) zastupuje většinový kmen Shona a snaží se co nejvíce utlumit menšinové a opoziční Ndebele. V osmdesátých letech se "utlumování" řešilo násilně a lidé Ndebele dodnes v srdcích nosí vzpomínky na etnické masakry a na své známé, kteří "zmizeli v buši". Svobodná doba, kdy se odhalí masové hroby u městečka Lupane a další hrůzy toho období, však ještě nepřišla. Dnes se otevřené násilí nekoná, ale vysoké posty v politice a velkých společnostech si samozřejmě přidělují Shonové, vláda podporuje sňatky shonských mužů s ndebelskými ženami, aby postupně mizela příjmení menšinového kmene, a v televizi se mluví jen a jen o shonském Harare a prezidentovi. Robert Mugabe dobře ví, že jestli přijde o moc, bude ve velikých potížích.
No a v okolních státech tomu nebylo v minulých letech lépe. Na rozdíl od Zimbabwe se jim ale podařilo nastolit cestu opravdové demokracie. Drastické konce diktátorů z okolních zemí jsou proto Mugabemu známé, a on se i ve svých devětaosmdesáti letech drží nahoře zuby nehty...
Trenér, který mluvil pravdu (ze Zimbabwe)
Do Zimbabwe byl povolán za trenéra místní rodák žijící v Malawi, aby pozvedl mizernou úroveň národního fotbalového mužstva. První zápas pod jeho působením se silným Alžírskem skončil vítězstvím 2:0. Rozhovor v televizi a samozřejmě otázka: "Jak je možné, že po tolika letech neúspěchů jste dokázal porazit tak dobrý tým?" Trenérova odpověď: "Protože jsem do týmu zvolil hráče podle jejich schopností, a ne podle klíče, který jste používali dřív. Totiž, že v týmu musí být převaha hráčů Shona. To je úplný nesmysl."
Odpověď na odvážné tvrzení na sebe nenechala dlouho čekat: dva dny na odvolání a oficiální omluvu. Trenér neodvolal. Dostal další čtyři dny. Svou pravdu ale znovu zopakoval přímo do kamer. Následující den byl vyhoštěn ze země.
Krize (ze Zimbabwe)
V letech 2008 a 2009 v Zimbabwe vyvrcholila ekonomická krize. Ze všech cizinců se stali přes noc kriminálníci, protože bylo zakázáno držet u sebe jakoukoliv částku v cizí měně. A dostat se v té době do vězení nebyl dobrý nápad – soudy nezasedaly, takže jednodenní vazba se klidně mohla protáhnout na několik měsíců až let.
Obrovská hyperinflace zvyšovala ceny zboží každý den na dvojnásobek. Lidé běželi s taškami čerstvě vytištěných peněz přímo z banky do obchodů, protože druhý den by mohli svoje platy vyhodit na smetiště. Kdo měl smůlu, mohlo se mu stát, že při čekání v dlouhé frontě u pokladen zrovna zvýšili všechny ceny, takže za svůj nákup zaplatil dvakrát tolik než když zboží házel do košíku.
Za viníky byli označení obchodníci – to oni přece zvedají ceny! Majitelům prodejen bylo proto novým nařízením zakázáno zdražovat, takže svoje zboží díky hyperinflaci dávali lidem vlastně zadarmo. Zavřít obchody však nemohli, to bylo také proti novému zákonu. Situace vedla k totálnímu kolapsu ekonomiky a do země přišel hlad. Lidé jezdili houfně nakupovat do zahraničí a snažili se přivézt alespoň nějaké potraviny, aby uživili své rodiny. Na silnicích se objevili policisté, nejen ti dopravní, ale i všichni ostatní z kanceláří a úřadoven. Několik měsíců již nedostali žádný plat, a tak vyrazili vybírat pokuty – ne v bezcenných penězích, ale v naturáliích. Lidé s potravinami z okolních zemí se stali ideálním terčem. Korupce, uplácení, a to vše, aby i sami policisté měli co jíst.
Demise v oblacích (ze Zambie)
Zambie je v současné době politicky stabilní, ale přesto nesmíme zapomínat, že v minulosti měla dobré vztahy s takovými osobnostmi, jako byl třeba Kaddáfí nebo Saddám Husajn, který se tu před Američany skrýval v době války v Zálivu.
První zambijský prezident po pádu koloniální nadvlády se jmenoval Kaunda. Byl prezidentem tak dlouho, že se jeho jméno stalo synonymem pro úřad samotný. Takže se Zambijci mohli ptát třeba takto: "Kdo je kaundou Zimbabwe?" Něco jako kdybychom my kladli otázku, kdo je masarykem na Slovensku.
Jistá skupina politicky vlivných lidí hodlala převzít moc po svém. Kaundu pod záminkou vlákali do letadla a ve vzduchu ho násilím přinutili k abdikaci. Jenže neměli příslušné dokumenty s sebou (typičtí Afričani...) a byli donuceni kvůli podpisu přistát. Prezidentovi se podařilo spojit s armádou, jež se vlastizrádců na letišti okamžitě "ujala" po svém.
Dávej si pozor na jazyk (z naší školy ve Hwange)
Každé ráno zahajujeme školní den shromážděním se studenty a vždy jeden z učitelů má připravené ranní slůvko. Hlavně se ale musíme vyvarovat čehokoliv politického. Mezi lidmi se pohybují tajní policisté a ani v našem učilišti není bezpečno. Když ředitel školy, otec Eustace, komentoval zvolení nového prezidenta v sousední Zambii slovy: "Gratuluji Zambii, že ukázala dobrý příklad demokracie a svobody.", pět minut po slůvku už dostal anonymní telefonát: "Dávejte si pozor, jaké věci říkáte studentům. Co jste chtěl říct tím, že nový prezident je ukázka demokracie a svobody?" "Kdo je tam?" "tůt, tůt, tůt, tůt, tůt..." Člověk nikdy neví, koho v lavicích nebo ve sborovně vlastně potkává.
Banda, absolutní vládce (z Malawi)
Nejkontroverznějším prezidentem-diktátorem v jižní Africe byl zcela jistě svého času Banda, vůdce Malawi. Na jednu stranu se za jeho vlády povedlo prosadit několik pozitivních reforem, ale styl, jakým jeho režim ovládal zemi, byl opravdu extrémní. Banda zavedl taková nařízení, jako třeba drsné tresty pro kriminálníky, které za přečiny vyhazovali z letadel, ženy musely nosit sukně, za kalhoty či dokonce šortky je mohli zavřít. Nařízení platila i pro cizince, takže jste na palubě letu do Lilongwe dostali kartičku obsahující dresscode, aby vás policie násilím nevysvlékla z vašeho svobodného oblečení, které by přeci mohlo kazit malawijskou spořádanou kulturu.
Banda sám nikdy nespal: "Prezident pouze odpočívá a myslí na blaho země." Když zemřel v nemocnici v Jihoafrické republice, ještě několik dní se ostatní politické špičky bály jeho smrt oznámit, musely na to malawijský lid postupně připravit. Oficiálně tedy zemřel až několik dní po své smrti. Noviny brzy přišly se sarkastickým titulkem: "Prezident nezemřel, on v hrobě pouze odpočívá a myslí na blaho země."
Politická strana jménem Referendum (ze Zimbabwe)
Letos na jaře se v zemi konalo referendum o přijetí nové ústavy. Starou pravděpodobně nikdo z obyčejných lidí nikdy nečetl a ani s novou tomu není jinak. Nicméně důležitým bodem dokumentu je prý omezení prezidentských funkčních období na dvě. Myšlenka krásně demokratická, ale problém je, že s touto novou ústavou se nulují všechna předchozí volební období, takže jde vlastně jen o zlegalizování Mugabeho vlády nejméně na dalších deset let. Tou dobou dosáhne devětadevadesáti. Aby lidé v referendu hlasovali kladně, konaly se různé tendenční semináře a dokonce nevzdělaným venkovanům říkali, že Referendum je jméno nové politické strany, pro kterou mají hlasovat. Chudáci tak důveřivě podpořili nový politický vítr, aniž by věděli, že ve skutečnosti dělají pravý opak. A my budeme po blížících se volbách oslavovat Mugabeho, podle nové ústavy zbrusu nového prezidenta.
Kukuřice od pana prezidenta (ze Zimbabwe)
V letošním roce se neurodila kukuřice, z níž se vyrábí nejzákladnější potravina Zimbabwanů – kukuřičná mouka. Mugabe vyjednal dodávky potravin ze sousední Zambie. Tak se stát úctyhodně postaral o své občany. Prezidentova strana z toho však těží reklamu do letošních parlamentních voleb a i přes kritiku opozice v televizi prezentuje, jak ona sama sytí lid. Prezident patří k nim, přece není jen tak nestranný!