Ve Hwange se zima postupně dostává do svého vrcholu. Nadcházející měsíc bude nejchladněji a očekáváme větrné dny, což je vzhledem k všudypřítomnému prachu pěkná lahůdka – to abychom každý den umývali všechny židle a lavice ve škole. Při pohledu z okna si tak trochu přijdeme jako na podzim u nás, jen je o trochu víc zeleno. Nejvíc je zima poznat na hmyzu, kterého létá mnohem méně než dřív, žádné kudlanky v deseti provedeních, žádná černá bodací havěť, co je schopná postavit si hnízdo i uvnitř počítače nebo na závěsu, žádní mravenci, kteří po sobě zanechávají na zemi svoje křídla, žádní obří brouci, oproti nimž naši roháči vypadají jako drobečkové a jejichž cvrkot rve uši, žádné chlupaté housenky, a hlavně skoro žádní komáři. Zato zima očividně nevadí pavoukům v jejich nekonečné snaze zabalit všechno do husté sítě pavučin, ani mravencům v jejich výpravách za čímkoliv byť jen zdánlivě sladkým, ať už je to zavřené v jakékoliv nádobě – takže neustále bojujeme o sušenky s armádou mravenců různých velikostí, cestujících neúnavně po stěnách pokojů za svou kořistí.
Chladné počasí se projevuje i v komunitě, kde si Afričané začínají proti kašli a různým virózám vařit příšerné "medicíny" vznikající vylouhováním zázvoru, medu, citronu, česneku a cibule. My přece jenom preferujeme zápaďáckou preventivní ochranu v podobě multivitamínových tabletek. Navíc černoši očividně v šatnících nemají takovou škálu svršků, na jakou jsme zvyklí my, takže místo postupného přidávání vrstev na sebe prostě navlečou místy dost děsné bundy a kabáty, jež nesundají ani uvnitř domů. A pak se nám diví, že nám v uzevřených botách, kalhotách a tričku s dlouhým rukávem není zima, zatímco oni mají na sobě krátkou letní sukni, žabky a zimní bundu s kožešinkou. Když už přituhuje, nasadí do žabek a lodiček ponožky nebo křiklavé podkolenky. Studenti sedící ve třídách takto navlečení vypadají skoro roztomile. Naštěstí na sluníčku je pořád teplo a odpoledne se dá vyrazit i v krátkém tričku.
Ve škole se nic v poslední době nezměnilo, pouze se opět podivujeme nad africkou organizací (je to s podivem, ale i po sedmi měsících v Zimbabwe se pořád umíme podivovat), protože se najednou zjistilo, že studenti jednoho ročníku IT smí studovat jen pokud mají splněné zkoušky z matematiky ze střední školy. Požadavek je v pořádku, ale nechápeme, proč dotčeným studentům naše škola dovolila odchodit skoro celé dva trimestry, než jim oznámila, že nemohou pokračovat a musí se odhlásit.
Učiliště Dona Bosca se také prezentovalo sportovně, když se utkalo ve fotbalu s týmem bachařů z hwangského vězení. Na to, že dozorci hrají jakousi místní pralesní ligu, se proti nám moc nevytáhli.
V komunitě jsme přijali dva nové členy. Prvním je otec Pontiano ze Zambie, tichý človíček, který na nás prvně působil dojmem trochu mimoňského "bohéma", ale postupně se z něj stává milý a přátelský salesián. Otec přijel jen na několik týdnů prázdnin. Druhým přírůstkem, tentokrát na celý rok, je bratr Christopher, veselý zavalitější Zambijec. Už jsme zjistili, že je dobrý na sporty, ale jinak se zatím rozkoukává.
Pro nás je Christopher důležitý, protože je nadějí, že po našem odjezdu nezanikne oratoř, v níž jsme od lednových začátků už docela dost prožili a ve které jsme minulou neděli přivítali dosud největší počet dětí – přišlo jich více než osmdesát. Pravidelněji se ukazují i starší děti a náctiletí. Jeden z nich, Nadin žák ve hře na kytaru, dokonce spoludoprovází zpívání při závěrečném slůvku a modlitbě. Našla se totiž druhá kytara a díky druhému balíčku z Česka jsme jí mohli přidat popruh a vyměnit struny. V jednom z humanitárních kontejnerů z Itálie jsme také náhodou objevili rozložené nové fotbálky, takže o srpnových prázdninách zkusíme rozšířit oratorní vybavení.
A něco z africké kultury na závěr – určitě znáte americký Hollywood, možná už jste slyšeli i o indickém Bollywoodu, ale nejspíš málokdo z vás kdy zhlédl film z Nollywoodu, tedy z nigerijské produkce. My sice známe tuhle zemi spíše kvůli bombovým útokům muslimů na křesťany, ale v Africe jsou nigerijské filmy neuvěřitelně populární. Herecké výkony, zvukové efekty i kamera odpovídají nižšímu průměru amatérských videí z dovolených, ale nejpříšernější jsou samotné zápletky. Jeden příklad za všechny: na králově trůnu se zničehonic objevila mrtvá koza. Nikdo ji nedokázal dostat pryč, nikdo ji nedokázal jednoduše odtáhnout a uklidit, přestože byli pozváni všichni zaříkávači z říše. Nakonec panovník poslal svoje poskoky k nejvyššímu šamanovi. Ten prohlásil, že kozu z trůnu dostane, ale jen v případě, že král rezignuje, protože ve skutečnosti má vládnout někdo jiný. No a po různých tahanicích se najde pravý panovník, šaman přijde, rozloží po zemi hromádku kamení, řekne zaklínadlo, koza shoří a trůn je zase volný. To vše se odehrává jakoby v součanosti, takže šaman v bederní roušce a ověšený amulety cestou ke králi nasedne do luxusního BMW, vládce sám sice nosí tradiční hábity, ale v ruce má nejmodernější mobil a v trůnním sálu plochou televizi apod. Tento téměř oscarový snímek se mimochodem jmenuje Suicide King 2. Zlaté jihoamerické telenovely :-)