Poslední dobou jsme se opomněli ozvat s nějakým obyčejným článkem o tom, jak se máme, co se děje nového apod. Něco málo jste se mohli dočíst v šestém oficiálním dopise, ale chceme se s vámi podělit o další zážitky.
Komunita stále žije různými změnami. Rektor Chota v pondělí vyrazí do Harare, aby v tomto svém novém působišti převzal vše potřebné od svého předchůdce, otce Musengeho. A protože samozřejmě nestihl vystěhovat obě místnosti, které obýval, bude se ještě muset vrátit. Možná při stěhování najde i ztracené křestní listy svých farníků či klíče a další věci dávno utopené v útrobách jeho pokojů. Otec Eustace se dnes nechal slyšet, že "Chota s tímhle přístupem odjede tak v prosinci". Postupně také budou ubývat salesiánští bratři, kteří přijeli na prázdniny – univerzity v Keni začínají v červenci. Každou chvíli se tak koná nějaká rozlučková akce nebo se alespoň na stole objeví dort. Afričané totiž rádi slaví – i když zrovna neuspořádají obří party, důvod utratit nějaké dolary za lepší jídlo nebo pití se vždycky najde. Třeba i naše první svatební výročí.
Otec Chota působil ve Hwange osm let a lidé ho mají velice rádi. Největší rozlučka s ním se konala v sobotu patnáctého června – do haly Dona Bosca se sjely asi čtyři stovky lidí z obou jeho farností sv. Terezy a Svaté Rodiny. Vše odstartovala krásná mše s asi dvanácti kněžími, spoustou tanců a zpěvů a na konci i dlouhatánským ceremoniálem předávání darů. Každé společenství si připravilo písničku, na kterou přitancovalo k Chotovi s dárky. Mohli jsme si tak dosyta užít překrásných afrických nápěvů a rytmů. Odpoledne byl pak nachystaný program různých skupinek dospělých i dětí. Zkrátka oslava, jak má být. Mezi farníky se objevily i naše děti z oratoře. Sice byly ze začátku zklamané, že si nic nezahrají, ale pak se vloudily do fronty na oběd a odpoledne si s ostatními zatancovaly a zazpívaly.
Chota chce Hwange opustit v co nejlepším stavu, takže se různě po areálu maluje, bratr Simba opravil skříň v jídelně, vyměňují se potemnělé zářivky a bratr Prince strávil celý jeden den heroickým výkonem – přerovnal a uklidil komunitní sklad. Objevil spoustu užitečných věcí, o nichž pravděpodobně neměl nikdo sebemenší tušení, ale na druhou stranu zase někam uložil věci, o nichž jsme měli dobrý přehled. Nemyslete si, že je to legrace, on takový komunitní sklad obsahuje zhruba tak všechno, co by stačilo na výbavu expedice na Měsíc: tři krabice starých a tím pádem zapáchajících dětských výživ, dvě stovky lahviček s intimní hygienou, několik balíků dětských plenek, bednu prošlých paralenů, zásoby jídla včetně stovek malých cukříků do kávy, bednu míčů, jež nejdou nafouknout, krabici s desítkami trenýrek z Itálie, nefunkční tlampač, sadu vánočních ozdob a umělý stromeček, stovky starých audiokazet, zásobu zubní pasty asi tak na dvacet let, krabici plastových růženců, lahve s aviváží, která ovšem odbarvuje oblečení, váhu na novorozence, ulomenou nohu vyřezávaného slona, dva nové nicméně nefunkční kuchyňské roboty, rozpadlý toustovač, miliardy bezcenných zimbabwských dolarů, bednu olezlých promočních talárů, několik desítek raket na beach ball, jež tu nikdy nikdo v životě nehrál, zásoby fixů na bílé tabule, jaké zde bohužel nikde nenajdete, a řadu jiného haraburdí.
Když k tomu připočítáte ještě další nesmysly jako školní knihovnu plnou knih v polštině, psací stroje s italskými klávesnicemi (na nichž jsou tlačítka rozložená úplně jinak než na té anglické), zásilku ženského spodního prádla do pánské komunity či stolní hry pro oratoř v italštině, dostanete bohužel smutný výsledek charitativních zásilek do Afriky. A není to problém jenom Hwange, obdobnou situaci jsme nalezli i u našich spoludobrovolnic v Johannesburgu, jež žasly nad stovkami míčků na tenis, aniž by k nim měly rakety a tenisové kurty, kroutily hlavami nad desítkami rugbyových míčů, aniž by kdy viděly někoho v Johannesburgu hrát rugby atd. A když holky zařídily z České republiky kontejner oblečení pro děti ze slumu, zásilka se "zasekla" v přístavu v Dar es Salaamu, protože ji již od loňského roku nemá kdo do Johannesburgu kamionem přivézt. Nějak si říkáme, že by se při organizování charitativní pomoci mělo víc přemýšlet - na jednu stranu by na černém kontinentu měli více zvažovat, jakou pomoc jsou reálně schopní přijmout a zužitkovat (pošlou-li nám nějaký stroj, umíme s ním pracovat, umíme ho zprovoznit?), ale na druhou stranu bychom my, dárci v Evropě, měli vědět, že Afrika opravdu není skládka, kde se nějak využije všecko, co už pro Evropu není dost dobré.
Pojďme ale zpátky k nám. Poslední věcí, kterou by otec Chota rád přenechal po svém odjezdu v dobrém stavu, je komunitní vozový park. Nepočítáme-li úplné vraky, tedy nepojízdný karavan a modrý náklaďák, disponují hwangští salesiáni ještě porouchaným bagrem, náklaďákem Fuso, v jehož kabině se nedá za jízdy sedět, protože v ní nepřetržitě a hlasitě houká klakson upozorňující na špatný tlak čehosi v motoru; dále malým náklaďáčkem bez papírů, bílým autem Mark II, jež bylo schopné urazit celých osmdesát kilometrů, než nechalo otce Chotu uprostřed buše, a od té doby je nepojízdné, a nakonec tmavě zeleným Isuzu, do něhož nějaký chytrák namontoval motor z opelu – takže auto je v kontinuální opravě už několik měsíců a při jízdě burácí zvukem, na nějž by byl pyšný i ten největší zetor. Naše poslední vozidlo představuje bílá rok stará Toyota Hilux, díky které jsme mobilní, i když bychom na ni v komunitě potřebovali zavést pořadník. Snad se situace v budoucnu zlepší, protože ve Hwange si bez auta ani neškrtnete a my zatím jen živíme všechny mechaniky a dodavatele náhradních dílů z regionu nekonečnými opravami. Bezvýsledně. Spravit auta se Chotovi asi nepodaří a do kostela budeme stále cestovat troubícím náklaďákem.
Poslední novinkou je, že jsme požádali imigrační úřad v Harare o prodloužení Nadina pracovního povolení. Její současné totiž vyprší v srpnu, ale my bychom rádi dokončili s našimi studenty školní rok. Jestli v hlavním městě žádost kladně vyřídí, budeme moci studenty dovést až k závěrečným státním zkouškám v listopadu. Potřebujeme teď s nimi každou možnou hodinu, protože druhý trimestr se přehoupnul přes polovinu a s některými jsme kvůli problémům s placením školného, zpožděným zkouškám a absencím nestihli probrat ani první téma a máme několikatýdenní skluz. Škola je tedy pro nás prioritou, i když pro studenty tomu asi tak není.
Perlička na závěr – doslovná citace z jednoho rukou napsaného domácího úkolu: "V tomto Newtonově zákoně je směr silového vektoru stejný jako vektoru zrychlení, jak bude blíže vysvětleno v poslední kapitole této knihy." Když použijí při vypracování literaturu, opravdu by neměli opisovat všechno :-)
A jedna fotka na závěr – David a Naďa na vyvráceném baobabu u příležitosti prvního výročí svatby.
