Dobrodružství druhého trimestru začíná

Prázdniny nám skončily, a přestože se nový trimestr přehoupl do svého čtvrtého týdne, výuka se teprve pomalu rozjíždí. Druhý květnový týden jsme s optimismem a štosem vytištěných trimestrálních zkoušek nakráčeli do školy. Čekala nás trochu studená sprcha. Spousta studentů nezaplatila ani dolar školného a nebyla připuštěna k psaní testů (problém s penězi je v Don Boscu každoročním evergreenem). Přišli jsme tak asi o polovinu studentů. Ten zbytek nám připravil druhou ledovou sprchu, když jsme s naivním optimismem otevřeli víčka červených propisek a pustili se do opravování. Škrt, škrt, škrt, jak tohle může napsat, škrt, vždyť tomu vůbec nerozumí, škrt, prázdný papír, škrt, tohle by u nás věděli na základní škole, škrt, tenhle se vůbec neučil, škrt. Výsledek: neprošel. Říkáme si, jak je naše pedagogické působení tristní, ale pak se dozvídáme, že celé prázdniny těžce pomáhali rodičům na poli a po setmění už se při svíčce studovat nedá.

Houževnatý český dobrovolník se ale nevzdává. Mobilizujeme svoje síly a ve volném čase organizujeme doučování, vyrábíme nápadité učební pomůcky a snažíme se do žáků vtlouct zapomenuté vědomosti. Pilně také připravujeme opravné testy. Spolu s propadlíky je bude psát i ta první polovina studentů, co sice pořád nezaplatila, ale po pár dnech se pomalu přikrádá zpátky do lavic.

Zkouškové období se tak protáhlo na více než dva týdny, a do výuky jsme proto vstoupili s pěkným zpožděním oproti plánu, opět naivně optimistickému. V lavicích počítáme ztráty duší, co studium vzdaly, ale také vítáme nové tváře. Vypadá to, že v Zimbabwe můžete do školy nastoupit asi kdykoliv. Takže v jedné hodině učíme dohromady dvě skupiny, vzájemně posunuté o trimestr.

Nato přišla další skvělá zpráva. Pamatujete, jak po třech týdnech výuky celému jednomu ročníku kompletně změnili předměty a my museli zahodit dosavadní přípravy a udělat nové? Tak tentokrát, po třech měsících, přišel z ministerstva pokyn přesně opačný: přestaňte učit ty nové věci a vše se vrací zpět. Zahodili jsme tedy nové přípravy (zase ta evropská hloupost mít věci udělané dopředu, pro černošské kolegy to nebyl problém, protože žádné přípravy neměli) a pokračujeme v původních předmětech. Akorát času je do konce roku polovina.

Africká flexibilita je obdivuhodná. Třeba osazenstvo v naší komunitě se mění opravdu často. Opustil nás salesiánský aspirant Costa, takže jsme přišli o vtipného společníka. Místo něho se ale zničehonic k nám přistěhovali dva kytaristé ze Zambie. Otec Chota si je pozval v marné naději, že nejen ozvláštní místní mše hrou na basovou a elektrickou kytaru, ale něco ze svého umění předají zdejším farníkům.

Jsou tu už měsíc a pravděpodobně odjedou s výsledkem: "Oni se toho moc nenaučili, budeme muset přijet zase."

Před pár dny docestoval na prázdniny i salesiánský bratr Prince, který pochází ze Zambie a studuje v Keni. Je velmi sympatický, vypomáhá s dětmi v oratoři a dokonce sám od sebe myje nádobí (!), což od Afričanů obvykle čekat nemůžete.

Změny tím zdaleka nekončí, v průběhu následujících měsíců budou postupně přeloženi skoro všichni členové komunity, z původní sestavy zbudeme jenom my a František.

V tuto sobotu se slavil velký mariánský svátek, takže jsme se ráno přidali do dlouhého štrůdlu poutníků.

Procesí se zpěvy a za zvuku bubnů se v doprovodu policie vinulo od hwangské katedrály po hlavní silnici. Po třech hodinách jsme dorazili na poutní místo v St. Mary, kde biskup se všemi diecézními kněžími slavili velikou mši. Nejlepší byly naše známé děti, které z nudy jedly hlínu od kořene jednoho stromu, čímž nám představili asi nejdivnější potravu, jakou Zimbabwané konzumují.

V poutním průvodu jsme se poznali se Sandrou. Dřív se chtěla stát salesiánskou sestrou, ale asi tři roky před řeholními sliby se rozhodla jinak. Vyučila se švadlenou v našem učilišti, ale její zápal pro práci s dětmi jí zůstal. Chce se s námi starat o oratoř a my se těšíme na spolupráci s touhle nadšenou zimbabwskou dobrovolnicí.