Studentská sebranka, provinciál a prázdniny

Po skoro třech týdnech nám konečně znovu funguje internet, takže nemusíme využívat připojení v misijní nemocnici sv. Patrika a můžeme se podělit o zážitky z konce března, jež se nesl ve znamení posledních týdnů trimestru.

Buďme zcela upřímní - naši studenti jsou pěkná pakáž. Jednak jsme jich poslední týden vyučování moc neviděli, a jednak by se objem jejich zodpovědnosti směstnal do špendlíkové hlavičky. Člověk přijde do třídy den před odevzdáním projektů a od studentů se dozví, že projekt odevzdají po prázdninách. Žádná omluva, žádný dotaz, prostě jen takové konstatování. Oznámíte-li jim, že to nepřipadá v úvahu, začne na vás nevěřícně zírat kupa černých vyděšených obličejů.

V den odevzdání pak slyšíme jen "když já nevím, jak začít". Místo vyučování pak horlivě sepisují, tahají rozumy ze spolužáků i učitelů a stahují kdeco z internetu, aby měli co nakopírovat do svých odpovědí. Naše vyšokování však nekončí. Den se blíží ke konci a stále není odevzdáno nic. A tak nám nezbývá než věnovat svůj volný čas stepování ve škole a čekání, zda se náhodou neobjeví student s projektem. Bohužel stále nic. Vydáváme se tedy stopovat studenty ve třídách, dokopávat je k práci a nutit jim naše konzultace. Večer unavení a zdrchaní odcházíme s tenkým štůskem těžce získaných papírů v ruce a s vědomím, že studenti tak nějak vyhráli. Opravdu si mnozí termín posunuli o měsíc. Jsme sice rozhodnutí jim projekty po prázdninách omlátit o jejich vlastní hlavy, ale zároveň víme, že nám to přidělá dost práce s vymýšlením nových zadání.

Konec trimestru byl vskutku zkouškou našich nervů a museli jsme se častokrát hodně držet, abychom neztratili učitelskou profesionalitu a před studenty nevybuchli. Mohli jsme si alespoň postěžovat jeden druhému a Františkovi. Afričtí kolegové pro nás mnoho pochopení nemají – mnozí z nich začnou projekty ze studentů vytloukat až koncem školního roku těsně před státními zkouškami. Když odevzdání nestihnou, budou prostě psát až v březnovém náhradním termínu.

Světlým bodem v těchto závěrečných týdnech byla návštěva provinciála (hlava salesiánů v dané oblasti) v naší komunitě. Hned bylo vidět, že přijel šéf – servírovalo se lepší jídlo, škola se uklidila o něco důkladněji a společných modliteb se najednou zúčastnili všichni. Ředitelem naší provincie je velmi prostý, tichý a pokorný Ind. Zahrál si se studenty volejbal, pomohl s úklidem nádobí (!!!), nechal si ukázat účetnictví a osobně se sešel se všemi členy komunity včetně nás. Přestože od našeho přímého nadřízeného – otce Choty – jsme zatím neslyšeli žádnou zpětnou vazbu na naši činnost zde ve Hwange, provinciál nám za naši službu poděkoval. Bylo to velice příjemné setkání.

Ve škole jsme se pak ještě dozvěděli, že březnové zkoušky se budou psát i začátkem dubna a že s námi počítají jako s přísedícími. Na náš údiv reagovali překvapeným: "Vy jste to nevěděli?" Nevěděli. A proto je musíme zklamat, v daném termínu budeme patnáct set kilometrů daleko. Pojedeme navštívit dobrovolnické kamarádky Anežku a Magdu do jejich působiště v Ennerdale kousek od Johannesburgu.

Když jsme se zeptali ředitele komunity, zda můžeme odjet, namísto prostého "ano" či "ne" jsme se od něj jako obvykle dočkali dlouhého nekonkrétního nicneříkajícího monologu. Tak jsme mu poděkovali, a když odpověděl: "To nemáte zač," zarezervovali jsme si jízdenku a mohli se těšit na dva týdny povelikonočních prázdnin v Jihoafrické republice.