Od pátečního večera až do pondělního dopoledne jsme se setkávali v konferenční místnosti s otcem Antoniem. Převážně jsme diskutovali a rozebírali naše zkušenosti, zážitky a problémy, ale věnovali jsme se i takovým věcem, jako našim právům a povinnostem nebo salesiánské pedagogice. V mezičasech jsme popíjeli čaj, pojídali sušenky a hlavně drbali naše komunity :-)
Pro zpestření jsme několikrát využili basketbalový kurt, pustili si dva tematické filmy, zkoušeli tancovat nebo seděli nad výborným jídlem, co pro nás připravoval veselý kuchař Joackim. Do toho všeho jsme se snažili připojit se k internetu, který nám ve Hwange po dva týdny nefungoval, abychom mohli odeslat pravidelnou měsíční zprávu domů.
Nedělní odpoledne jsme vyrazili na výlet. Otec Antonio nás naložil do toyoty a divoce se začal proplétat lusackým provozem.
Projeli jsme okolo centra, lepšími čtvrtěmi až na periferii, kde se postupně asfaltová silnice proměnila v cestu plnou hlubokých bahnitých louží, místy dost nesjízdnou.
Konečně jsme vytřesení dorazili na místo - vystoupili jsme před krokodýlí farmou. Zaplatili jsme vstupné a v doprovodu místního chlapíka se začali rozhlížet po vitrínách s hady. V Česku nás v zoo tolik nevzrušují, jenže tady si člověk uvědomí, že tentokrát může "exponáty" klidně potkat uvnitř vlastní ložnice. Jednu zlověstně syčící krajtu nám průvodce vytáhl velkým hákem zpod kamene a my si mohli vyzkoušet, jaké to je mít okolo krku svalnatého škrtiče s omotávacím reflexem, co vám obaluje končetiny jakmile jen trochu nedáváte pozor.
Naštěstí taková krajta člověka udusit neumí, pokud nedoroste do šestimetrové délky. A mimochodem u nás v Zimbabwe je chráněná, takže ji nesmíte zabít, ale musíte zavolat ochranáře na odchyt. Letos jsme naštěstí měli v Don Boscu jen jednu. I jedovatí hadi se nám vyhýbají, tedy až na jednu malou mambu.
Pak už jsme se procházeli okolo krokodýlů různých velikostí, od malých až po neskutečné obry, kdy člověka přejde jakákoliv chuť na plavání v místních řekách.
Nakonec jsme ještě nakoupili zásobu krokodýlího masa a vyrazili zpět do centra Lusaky. Zastavili jsme se na tržišti se suvenýry, kde jsme konečně mohli za rozumnou cenu získat nějaké pěkné dárečky z Afriky. Večer otec Antonio zapálil gril a my si vychutnávali pořádnou hostinu. Začali jsme "krokodýlem" (bílé maso chutí mezi kuřetem a rybou), pokračovali paletou rozličných klobás a párků, nechybělo ani kuřátko a to vše zpestřené dobrým zambijským pivkem Mosi. Salesiáni se zkrátka umí o svoje dobrovolníky řádně postarat.
Pondělní odpoledne jsme věnovali nákupům. Nejprve jsme sháněli Africkou bibli a pár příběhů z místního prostředí pro děti do oratoře. Jedna řádová sestra se k nám hned měla, že prý zná jinou sestru v Praze a poslala jí po nás obálku s dopisem. Chlápek, co měl na starosti ostrahu obchodu, nás zase ohromil jakousi slovenskou písničkou a pak nám doporučil, kde můžeme sehnat obal na kytaru, který jsme ve Hwange dlouho postrádali. Nakonec jsme ještě v second-handové hromadě džín na rohu ulice našli kalhoty pro jednoho chudého studenta naší školy. Poslední výprava vedla do supermarketu, kde jsme si najednou přišli jako v ráji. Žádné vyjedené regály, chybějící cukr, mouka a další věci – tady jsme si připadali jako doma.
S plným batohem jsme nasedli do modrého přecpaného minibusíku. Odmítli jsme všechny černochy, co se se slovy "jsem hladový" tlačili do okýnek, a dojeli do čtvrti Chawama, kde se nachází provinciální dům. Strávili jsme poslední pohodovou noc a ráno vyrazili na centrální autobusové nádraží na spoj Mazhandu v 7:00. Cesta domů probíhala stejně hladce jako cesta do Lusaky.
V Livingstonu jsme ještě utratili zbylé kwacha (zambijská měna, čti "kvača") za předražené výrobky "umění mojí vesnice, to jsem vyrobil sám, živím z toho celou rodinu, je to tradiční". Pak jsme nasedli do taxíku a nechali se dredatým týpkem dovézt na hranici. Znovu jsme zamávali Viktoriiným vodopádům, zklamali prodavače bilionových bankovek původní zimbabwské měny prohlášením, že toho máme doma celou krabici, a nechali se natáhnout taxikářem, co nás zavezl na výpadovku za město. Stopli jsme si auto a spolu s dalšími černochy jsme nasedli na korbu, ze které jsme vystoupili až ve Hwange.
Tady ve Hwange je naše "doma". Střežené velkým baobabem.
