Salesiánská komunita ve Hwange je součástí většího celku, tzv. provincie, která sdružuje všechny salesiány ze Zambie, Zimbabwe, Malawi a Namibie. Ústředí se nachází v Lusace, kam jsme také byli pozváni na pětidenní setkání dobrovolníků ze všech těchto zemí. Ve škole jsme museli uspořádat a přeházet naše hodiny, abychom ještě do studentů stihli nalít vše potřebné před koncem trimestru a mohli tak s klidným svědomím poprvé po třech měsících opustit centrum Dona Bosca ve Hwange.
V pátek 15. března jsme brzy ráno nasedli s Františkem do auta a on nás odvezl do Victoria Falls na hranice. Vystoupili jsme z pohodlné toyoty, nechali si orazítkovat pasy od zimbabwských úředníků, odpálkovali dva tři vtíravé taxikáře a nastoupili asi kilometrový pochod mezi oběma celnicemi. Jen tak "mimochodem" jsme prošli přes slavný most přes Zambezi a pokochali se pohledem na Viktoriiny vodopády, které měly tentokrát o poznání více vody než při naší první návštěvě.
Před zambijskou celnicí bylo živo. Autobusy s neuvěřitelným množstvím vykramařených zavazadel, v nichž se šťourali neodbytní paviáni, svědčily o tom, že mezi Zambií a Zimbabwe probíhá čilá výměna zboží. Před vstupem do země jsme si museli koupit jednorázová víza za 1000 Kč pro každého. Další úsek cesty na autobusové nádraží v Livingstonu jsme překonali taxíkem. Sice jsme dorazili těsně před odjezdem spoje do Lusaky, ale naštěstí jsme již měli koupené lístky, které nám obstarala sestra otce Eustace. Luxusní autobus společnosti Mazhandu vyrazil neafricky na čas, průvodčí přivítal cestující lahvemi s limonádou, čokoládovými muffiny a modlitbou za bezpečnou cestu. Ne nadarmo je na lístku napsáno upozornění: "Křesťanský materiál na palubě".
Krajina je tu hezká. Pokud zrovna nevidíte žádné kaktusy, palmy nebo baobaby, mohli byste si myslet, že jste třeba ve Španělsku. Pak se ale vedle silnice vynoří prašná cesta, po které kráčí černošky v pestrých látkách nesoucí na hlavách koše s banány, kbelíky s vodou, třímetrové stvoly cukrové třtiny nebo dokonce cestovní kufry. V šátku na zádech mají samozřejmě miminko. Černoši postávají u svých stánků a malých obchůdků, které nám připomínají arabské krámky, co známe z Maroka. Věci si, podobně jako tam, ručně převážejí na vozíkách svařených z pár kovových tyčí.
Stejně jako v Zimbabwe zde lidé bydlí v cihlových domečcích a v hliněných chýškách se slámovou střechou, nicméně je tu k dostání o poznání více zboží a na první pohled probíhá čilejší obchod. Zambijci jsou holt výrazně bohatší než jejich jižní sousedé.
Stejným dojmem působí i Lusaka se svými moderními obchodními centry financovanými z JAR, jaké byste mohli čekat v Praze, v Londýně nebo v Paříži. Jinak je ale tato metropole spíše vesnického rázu a africký styl se nezapře - když jsme vystoupili na zastávce ve čtvrti Chawama, zrovna pršelo, takže než jsme došli po zbytcích chodníku na nejbližší křižovatku, byli jsme několikrát osvěženi hnědou sprchou z obrovských louží na děravé vozovce. Pak jsme se museli proplést mezi projíždějícími auty, protože přechody pro chodce jsou, zdá se, přežitek používaný pouze v zaostalé Evropě. Stejně tak jsme chvíli přemýšleli, proč lusacký magistrát investuje do zbrusu nových semaforů, když si řidiči stejně většinou upraví přednost podle svého.
Na základě Františkova popisu jsme odbočili do "prašné" ulice mezi ploty. Voda však stihla proměnit prach v pořádné bláto. Když jsme dorazili na místo setkání, byli jsme akorát zralí na sprchu. Místo otevřených dveří provinciálního domu nás však přivítala doslova pevnost. Přes vysokou zeď s elektrickým drátem a těžká plechová vrata jsme viděli jen střechu domu. Asi není v noční Lusace příliš bezpečno. Osmělili jsme se zazvonit na zvonek a "přirozeně" jsme se usmívali do kamery. Vrata se otevřela a už nás zval polský salesián, otec Wojtek, na sušenky a čaj.
Za chvíli se objevila dvě rakouská trdla, Uli a Lili, dobrovolnice z Lilongwe v Malawi, a také organizátor akce, delegát pro práci s mládeží, otec Antonio z Peru. Večer dorazili polští dobrovolníci Tomek a Anna z Kabwe, asi 200 km od Lusaky. Ostatní bohužel nepřijeli, a tak jsme se nepotkali například s Jihokorejci či s anglickými manželi, kteří si dobrovolničením zpestřují svůj důchod. Nicméně jsme byli kompletní a setkání mohlo začít.
