Uzdravený chlapec a další oratorní radosti

Minule jsme se rozepsali o škole, tentokrát začněme s oratoří. Jednoho dne, když křik dětí, bouchání míčů a vrzání fotbálků začalo být pro odpolední vyučování nesnesitelné, jsme pochopili, že je čas s tím něco udělat. Změnili jsme tedy "otevírací dobu" oratoře na pátky a víkendy. O jeden den míň, ale zato více času. Místo úprku do večerních hodin (kde pak stejně čekáme až se studenti uráčí přijít) a můžeme být déle s dětmi. Přesto se tu objevuje malá skupinka skoro každý den, protože ví, že většinou obměkčí někoho, kdo jim půjčí alespoň míčky na fotbálek.

Dlouhou dobu chodil do oratoře jeden chlapec, co ošklivě kašlal. Jmenoval se Methembe. Jednoho dne jsme ho našli, jak leží na zemi. Celý hořel, vypil naráz litr vody a k tomu kašlal jako tuberkulózní profesionál. Od fotbálku jsme tedy vytáhli jeho bratra, který s otráveným výrazem nakonec svolil, že pojede s Methembem domů. Posadili jsme je Frantšikovi do auta. Docela jsme se o Metembeho báli, protože jeho maminka je vdova a nemá peníze na léky. Na konci každého dne jsme se za něj se všemi dětmi modlili. Za pár dní jsme ho jeli navštívit, vezli jsme mu ovoce a pro jistotu jsme s sebou vzali i nějaké základní léky, ale když jsme tam přijeli, zjistili jsme, že už to není potřeba. Našli jsme ho venku, jak si hraje s kamarádem. Místo kašle nás přivítal dětský úsměv, který už zase vídáme o víkendech u nás. Takové okamžiky člověka zahřejí u srdce.

Poslední dobou začalo chodit do oratoře i pár starších kluků, za což jsme vděční. Umí zorganizovat nějakou hru sami, a tak není vše jen na nás. Zároveň zpestřují okolí svými pubescentními hláškami. Další "novinkou" je, že už děti vypotřebovaly všechny vodovky. Stalo se tak po nájezdu šedesáti dětí minulou neděli, když se jich z Empumalangy přivezla plná korba náklaďáku. To bylo v Don Boscu veselo! Úspěch slavily skákací míče, které bohužel ucházejí, takže než se všechny nafouknou, můžeme začít pumpovat znovu. Vysvětlit dětem, že představa několika hodin u kompresoru pro vás není právě lákavá, je dost obtížné. A tak obsluhujete neustále rostoucí frontu dětiček s napřaženýma ručičkama, v nichž se houpe cosi splasklého se dvěma tykadly.

Do toho okřikujete někoho dalšího, aby okamžitě přestal aplikovat make-up z vodovek a křídový melír na svou hlavu i na hlavy svých kamarádů.

Pořádné rušno bylo nejen v hale a na volejbalovém hřišti, ale míče poskakovaly na chodbách a všechny třídy byly najednou plné malých "učitelů" a "žáků". Následky jsme pak uklízeli ještě hodinu poté, co řádění skončilo.

Další věc, co mají děti ve velké oblibě, je kytara. Kdykoliv ji vybalíme, už se na ni sápou a každý si chce "drnknout". Hraní už si vyzkoušel kdekdo, na kytaru se tvoří fronty, ale nikdo se jí nevěnuje pořádně. Buď k tomu nemají příležitost a nebo, což je častější, trpělivost. A ti, co si netroufají hrát, se alespoň vzájemně zavírají do obalu od ní...

Tento víkend jsme zorganizovali turnaj týmů ve fotbálku.

Jedenáct dvojic zápolilo dvě a půl hodiny, aby nakonec zvítězilo naše oblíbené duo Martin a Bongani, proti kterým my dva odmítáme hrát, protože jsou vážně špičkoví. Ale protože jsou zároveň dost pubertální a o svou sebedůvěru málem zakopávají, připravili jsme pro ně "Koutek slávy" na naší oratorní nástěnce, kde se objeví i jejich fotografie.