O Africe tentokrát ne moc vesele

Máme za sebou sedm týdnů školy. Už to vypadalo nadějně, výuka se začala ustalovat, seznam studentů se jevil jako konečný, přípravy dosáhly značného náskoku a i rozvrh se přestal měnit pod rukama. Prostě učitelská idylka.

A pak jednoho dne přijel jeden z kolegů ze setkání s jinými učiteli: "Tak je všechno jinak. Celý druhý ročník přechází na modulový systém." A na stůl položil dokument, kde jsme se dočetli, že některé předměty jsou zrušené, jiné přidané, ostatní nahradil větší počet modulů. Jiné zkoušky, více domácích projektů. Místo sedmi státních zkoušek budou studenti skládat na konci školního roku celých třináct. Vzhledem k tomu, že se za každou platí dvacet dolarů, jde o celkem dobrý byznys. Dokument je zatím ve formě návrhu, finální verze neexistuje, ale přesto jsme podle něj měli jet už nejméně dva měsíce. David tedy zahodil dosavadní přípravy na jeden z kurzů a místo toho se od té doby snaží prokousat přípravou na dva úplně jiné moduly. Ani studenti nebyli moc nadšení, když zjistili, že namísto programování a teorie dostanou do ruky šroubovák a budou kutit v útrobách počítače. Zvláště některé studentky IT, které zatím chodily do školy v šatech a lodičkách, si u toho nedovedeme představit.

Přes to všechno se nám ale daří postupně doplňovat chybějící přípravy, vytvářet domácí úkoly pro studenty i dávat dohromady materiály. Zvláště pro ty, co chodí do práce, takže škole moc nedají a jejich 75 % absence by mohla skončit děsivým zkouškovým výsledkem. A jsou i tací, co nechodí vůbec a dožadují se samostudijních textů. Celkově je výuka organizačně ne moc dobře zvládnutá, ale to je asi africký standard.

Co tu ovšem funguje hodně špatně, je placení, i když Don Bosco Technical College patří k nejlevnějším vzdělávacím institucím široko daleko. Jeden trimestr stojí mezi 200 a 300 dolary. Oproti jiným učilištím jsme levní, ale pro Zimbabwany to i tak mohou být dva až tři měsíční platy. Mnozí studenti jednoduše zkoušejí, jestli jim neustálé odkládání plateb nevydrží celý rok. A tak František ráno stojí u brány a ptá se po důvodech, proč nám ten či ta dluží. Snaží se pak odlišit ty, pro něž je školné opravdu vysoké, od těch, co se jenom vytáčejí. Tady je to totiž s místními těžké. Podle oblečení a mobilu se vedle nich člověk občas cítí jako chudý příbuzný. Takové věci si afričané nenechají vzít. I když pak nemají na školu, na jídlo nebo na léky. Podobné se František snaží přimět k placení. Docela nevděčná úloha, protože někteří jsou opravdu chudí a každý peníz je jim drahý. Někdy neplatiče z hodin vyhazují učitelé sami.

To když mají z večerních hodin přímé provize.

Pro existenci Don Bosco Technical College je podobná situace nepříjemná. Původní ambiciózní plán počítal s vybudováním obrovského centra, kde by mohli studenti přespávat, a jehož součástí by byly i veliké dílny pro automechaniky, elektrikáře a další praktické obory. Vzhledem k zaměření Hwange na průmysl, včetně plánovaného rozšíření místní významné černouhelné elektrárny, by byl o vzdělání na naší škole zájem. Plány ze začátku tisíciletí se ale značně musely přehodnotit, když zdecimovaná ekonomika země skončila před čtyřmi lety totálně na lopatkách. Poslední budovy školy byly dokončeny v roce 2010 a od té doby se přestalo pracovat úplně. Nejperspektivnější obory tak není možné vůbec otevřít, protože chybí jakékoliv zázemí pro praktickou výuku a zároveň ubytovací kapacity pro přespolní studenty z okolí (při kvalitě dopravy a vzdálenostech v Zimbabwe může "okolí" znamenat tři hodiny cesty i víc, což se denně opravdu dojíždět nedá). Proto se tu trochu bojuje o dostatek studentů. Nabízené obory totiž nejsou v rurální a těžařské oblasti Severního Matabele tolik žádané. No a pokud ještě navíc většina neplatí, pak nastává problém.

Nás se naštěstí finanční problémy netýkají, peníze za naše hodiny zůstávají škole. Stejně vyučujeme méně hodin, totiž čtyřicetiminutovek, než místní učitelé. Oni jich mají týdně okolo padesátky, my každý něco přes třicet. Také sem docházejí lidé z okolí, aby si udělali mezinárodní počítačový řidičák ICDL. Počet studentů v našich hodinách je někdy úsměvný. Pohybuje se mezi jedním (ano, v jednom ročníku večerních kurzů IT je jen jedna studentka) a asi dvaceti.

Abychom ale pořád nezůstávali jenom ve třídách. Na konci ledna jsme se studenty oslavili den Dona Bosca, italského kněze, který věnoval svůj život mladým lidem a založil světovou kongregaci salesiánů, v jejichž středisku se právě nacházíme. Po slavnostní mši jsme se postarali o program – připravili jsme velkou stmelovací hru. Čtyři soupeřící skupinky plnily úkoly, jako třeba udělat nejvyšší lidskou pyramidu, postavit nejvyšší věž z kamenů, dotransportovat vajíčko z pódia dolů za použití několika pomůcek tak, aby se vejce nerozbilo apod. Kromě výuky a pravidelných ranních slovíček při shromážděních jsou takové dny další možností, jak poznat studenty více a něco jim předat.

Kromě školy ještě využíváme svoje znalosti jako technická podpora pro uživatele počítačů, co docházejí do Dona Bosca být chvíli on-line. Někdy jim jenom vysvětlujeme, že připojení, za které tady salesiáni platí měsíčně v přepočtu asi pět tisíc, jako obvykle nefunguje, případně je nesnesitelně pomalé. Jindy jim instalujeme antivirový software, učíme je pracovat s některými programy, pomáháme s připojením k internetu apod.

Zkrátka jsme plně vytížení. Jedinou příležitostí, jak se dostat z areálu Dona Bosca někam jinam, je pro nás každou neděli mše svatá. Jedna speciální (a asi čtyři hodiny trvající) se konala první neděli v únoru. Ve farnosti sv. Terezy biskup světil čerstvě postavenou kapličku, grotto – dlouhodobé a velkolepé to dílo otce Choty. Do odpoledního programu se pak zapojila i Naďa se svojí kytarou, když doprovázela sbor dětí. S mnohými z nich se v týdnu opět setkáme v oratoři.