Nejen školou je člověk živ
Na konci článku o tom, jak jsme přece odletěli, Naďa přemýšlela, že misie nemusí znamenat jen bohulibé a světoborné skutky pomoci chudým a potřebným afričánkům s kudrnatými hlavičkami a roztrhaným oblečením, ale stejně dobrá misie je i se smetákem, hadrem a žehličkou. Uvědomila si to během těch měsíců, kdy jsme čekali na Davidovo vyšetření ledvin. Teď v Africe jsme si na její myšlenku mnohokrát vzpomněli. Naše misie koneckonců začala měsíčním "paběrkováním" drobných úkolů, které kromě občasných aktivit s mládeží většinou znamenaly spíše nákupy, úklid či vaření. Dětem a studentům jsme se začali naplno věnovat až od ledna. Ale i přesto koště a hadr nepouštíme z ruky, máme totiž na starost úklid zbývajících tří pokojů v domečku pro dobrovolníky (ve čtvrtém bydlíme). Komunita nemá žádný pravidelný státní či jinak dotovaný příjem, a tak se živí, jak se dá, včetně pronájmu těchto pokojů. Když je připravujeme pro hosty nebo děláme jiné manuální práce, tak také pomáháme salesiánské misii, přestože nejde o nic vznešeného. I když se obrázek dobrovolníka s mopem nebo štaflemi na propagační materiály moc nehodí, i to je nutná realita misií.
Ehm... ono uklízet po černoších je někdy takové... špinavé. Zdá se, že je zrovna rybářská sezóna, protože hosté si plní ledničky v našem domečku haldami ryb ze Zambezi, takže i naše potraviny chytají voňavý rybí nádech. A na vyhazování zbytků pivních plechovek odhozených z okna nebo nošení kousíčků papírových kartiček pro dobití kreditu (zde jim říkají "airtime") do odpadní jámy jsme si také museli zvyknout.
Nejvíce času samozřejmě věnujeme vyučování a odpolední oratoři. To jsou ty "vznešenější" části misie – důvod, proč jsme ve Hwange. O škole jsme se zmiňovali minule a ještě máme spousty materiálu pro další články, protože místní školství je nevyčerpatelná studnice divení a zírání. Loni v září jsme vlastně byli docela zklamaní, že jsme do Afriky neodletěli. Když teď ale vidíme, do čeho bychom přijeli, jsme za odklad docela vděční. Školní rok tady funguje na tři trimestry. V prvních dvou se probírá látka a ten třetí funguje skoro celý jako "zkouškové období". To znamená, že se od konce září pouze opakuje učivo a píšou testy. Představte si, že bychom přijeli v září – to bychom buď neučili nic a museli se "zabavit jinak", nebo – a to by byla horší varianta – by nám dali na starost předměty, ve kterých bychom opakovali věci, co odvykládal někdo jiný (a jehož přípravy se jako obvykle ztratily), opravovali bychom testy, které vytvořila nějaká jiná hlava atd. A to bychom navíc přijeli až do třetího týdne trimestru... Vidíme zkrátka, že Bůh všechno ví lépe než my a vede naše životy moudře.
Jsme Mu vděční, že nás zdržel doma a nechal nás přijet až v ten pravý čas. Díky tomu se můžeme v místním vzdělávacím salátu prohrabovat naplno od samého začátku.
Občas potřebujeme pořádný polštář na nervy. A tím je odpolední oratoř. Oficiálně se setkáváme s dětmi ve všední dny kromě středy, vždy od půl třetí do pěti. Neoficiálně ale děti chodí kdykoliv, když se jim chce. Takže už před druhou, středu nevyjímaje, máme okno našeho pokojíku obsypané hroznem dětí, z něhož se ozývá: "Devid, Devid, bóls!" Nasadíme tedy sportovní oblečení a vyrazíme odemknout sklad oratoře, kam se děti vřítí s rychlostí a nadšením, které by zahanbilo i středně velkou lavinu. Regál s asi třinácti míči zůstane prázdný (nezávisle na počtu dětí), zmizí i míčky na fotbálky a na ping-pong (někdy záhadně bez pálek, na něž si děti v zápalu boje vzpomenou, až když doběhnou k hracímu stolu).
A už se z haly a ze školní konferenční místnosti ozývá dusot nohou, bouchání míčů, vrzání fotbálků, křik a smích. Zřídkakdy také pláč, to když dojde k rozmíšce. Postupně se vmísíme mezi děti, pokoušíme se naučit nové obličeje i s jejich jmény (kromě klasických a místních jmen, třeba Ncube, Nkosi, Tatenda, Cipaylo, Bongani, Rukudzo, Tafadzoa či Simbarashe, se někteří jmenují zajímavě, třeba Obvious, Tension, Happiness, Comfort, Joy, Pride, Sun, tj. Zřejmý, Napětí, Štěstí, Pohoda, Radost, Pýcha, Slunce atd.). Hlavně se je ale snažíme animovat ke společnému hraní. Třeba přijdete ke skupině kluků. Každý si kope vší silou do svého míče, na ostatní se ani nepodívá. Stačí však jen nadhodit: "Co takhle fotbal?" Najednou se kolem ozývá sborové "ano, ano, ano!" a hra může začít. Oni sami se ale domluvit nedokážou, i když je nutno říci, že po několika týdnech je situace mnohem lepší. Jejich akčnost se také ukáže, když vytáhneme kytaru - všechny děti se najednou chtějí učit hrát, kytara pro Afričany přecijen není běžným nástrojem. Zato ale bubnování na místní bubny jim jde lépe než nám. Když děti dostanou pastelky nebo vodovky, dokáží za dvě hodiny vytvořit asi padesát obrázků, a tak můžeme zdobit oratorní nástěnku dětskými kresbami.
Děti také milují, když se mohou dostat do prázdných tříd, vzít křídu a hrát si na učitele. Díky této hře můžeme nahlédnout do tříd zimbabwských základních škol a vidět, jak se vyučuje matematika, jaké otázky se kladou ve škole i v náboženství, a že tělesné tresty jsou zde dosud samozřejmostí. Nebo děti jen tak křídou malují. Alespoň mají studenti následující ráno na tabuli spoustu překvapení.
Každý den pak zakončujeme společným shromážděním. František nám přivezl z Lusaky kytaru, takže můžeme zazpívat písničku, pak máme nějaké slůvko, třeba reagujeme na chování dětí nebo tak, dále organizační věci a nakonec se společně pomodlíme. Je hezké se na konci dne společně propojit v kroužku za ruce. Čím více však je dětí, tím větší je problém uklidnit je k modlitbě. Když se pak ozve závěrečné "Amen", je to jako by do nich střelil. Ve vteřině se rozprchnou, zpravidla vezmou útokem komunitní dům, kde ale dveře zablokuje František a dává jim venku napít. A protože většina z nich bydlí v Empumalanze vdálené od centra Dona Bosca asi dva kilometry, domů je sveze otec Chota nebo Eustace na korbě náklaďáku.
Minulý týden jsme dokončili hlasování, jaké by měla mít naše oratoř heslo. Děti vybraly "Play and pray", tedy "Hrát si a modlit se". Motto jsme černou olejovou barvou napsali na bílé prostěradlo. Z nedostatku jiných voděodolných barev jsme pak použili červené leštidlo na podlahy, aby si každý na prostěradle vytvořil otisk své dlaně. Tak naše oratoř dostala i vlajku, kterou jsme slavnostně vyvěsili na viditelném místě v hale.
Vydržela tam tři dny, přes víkend. Pak jsme se dozvěděli od afrických kolegů ve sborovně, že jsme nedopatřením vytvořili nevhodný politický plakát, propagující nejsilnější zimbabwskou opoziční stranu Movement for Democratic Change. Ptáte se, co to je za nesmysl? No opravdu: barvy strany jsou bílá, černá a červená a jejím symbolem je otevřená dlaň. Přesně jako náš prapor. A tak se do nevinné aktivity pro děti přimíchala politika, což je před letošními plánovanými volbami nebezpečné. Oratorní vlajka musela zase pěkně dolů. Avšak podobným věcem se člověk nemůže divit a už vůbec si jimi nesmí nechat zkazit náladu. Afrika je zkrátka taková.
