Učiteli v Africe

Do Hwange přišly horké dny. Pomalu se chýlí ke konci období dešťů a celý kraj se rozpaluje do teplot nad třicet stupňů. Elektrárny stále nutí místní hospodyně čas od času vařit oběd na ohni místo na elektrickém sporáku a vodárny nám do kohoutků servírují nažloutlou vodu, někdy dokonce s písečným bonusem. A když už jim chemikálie na dezinfekci dojdou úplně, z obav před cholerou zavřou kohoutky a nebýt našich vlastních rezervoárů, byli bychom na suchu. Však se sem do střediska také chodí sprchovat někteří z farníků. Pojďme ale k nám... 

Svůj čas dělíme mezi odpolední oratoř a školu, i když je nutno říct, že docela nespravedlivě. Výuce se totiž věnujeme mnohem víc. Pomalu si zvykáme, že v Africe je situace se školstvím všelijaká. Předně tu mají velké problémy s matematikou, což je zrovna v případě technického učiliště docela hloupé. A počítače jdou kolikrát studovat lidé, kteří je v životě neviděli. A tak stojíme před tabulí a vysvětlujeme dvacetiletým studentům, jak klikat myší a najít písmenka na klávesnici – to vše v naději, že z nich za pět let budou systémoví administrátoři. Stejně trpělivě postrkujeme budoucí zedníky, aby uměli převádět metry na decimetry, přestože zarytě tvrdí, že slovo "decimetr" neexistuje. O pokročilých technikách, jako je třeba trojčlenka, ani nemluvě. Takhle to dopadá, když žákům dáte možnost od základní školy vybírat si rok co rok místo matematiky jiné předměty.

Celkově po prvních třech týdnech můžeme vyučování vyhodnotit klasickou africkou větou, kterou tady pronášíme až podezřele často: "Já to nechápu!" Například, že dva předměty vyučujeme počátkem čtvrtého týdne stále bez sylabů, že některé osnovy nedávají vůbec smysl (pod nadpisem "Emailová komunikace" je odrážka "Čistota a údržba počítačové učebny"...), že ve zkouškách stále ještě přežívají děrné štítky, zálohování na diskety a stará klasika MS DOS.

Jiným takovým případem, kdy zůstává rozum stát, je zapisování studentů. V prvních hodinách jsme byli překvapení, proč máme učit v každé třídě jednoho studenta. Byli jsme vyvedeni z omylu: "Oni přijdou postupně". Během celého prvního trimestru se bude jejich počet zvyšovat, což jsme již viděli v praxi během prvních týdnů. Když se řekne, že nám postupně přibývají studenti, zní to pozitivně. Problém je ale ve slově postupně – je těžké, když vám každý týden přijde nový žák, který začíná od nuly. Druhý háček spočívá v tom, že často nepřibývají do již rozjetých oborů, ale třeba příchod jednoho studenta znamenal otevření celého nového ročníku, a tedy pro nás oba několik dalších předmětů a spoustu vyučovacích hodin navíc, včetně příprav na ně a vymýšlení domácích projektů.

A to vše pro jediného žáka – snad je ale naděje, že přijdou i nějací další. Alespoň otec Eustace, ředitel školy, tomu pevně věří.

Další ne úplně příjemnou věcí je, že se často v jedné třídě vyučují studenti z více ročníků případně několika oborů najednou. A to prý existuje i možnost, že se někdo rozhodne ke studiu až v dalším trimestru a bude se pro něj vyučovat látka o čtyři měsíce posunutá. Kdo se v tom má jako vyznat, co koho učit?

Popišme si nyní náš typický všední den: začíná se ráno o tři čtvrtě na osm společným shromážděním studentů a učitelů. Obě skupiny jsou takhle brzy ještě značně prořídlé, takže se nás neschází moc.

Donutíme studenty zazpívat písničku, občas i zimbabwskou hymnu v jazyce ndebele, pak se modlíme takovou dlouhou neosobní modlitbu a po ohláškách a slůvku některého z učitelů se studenti rozejdou provést úklid. Vzhledem k tomu, že se tím obvykle zdrží první hodina, všichni předstírají, že zametání a vytírání je ta nejdůležitější a nejzáslužnější činnost na světě a musí se udělat opravdu pořádně.

Když se tedy s půlhodinovým zpožděním konečně dostavíte do třídy, znovu a znovu si říkáte, proč vlastně chodíte tak brzy? Stejně jsou lavice prázdné a vy se musíte vydat na průzkum do jiných tříd, abyste našli svoje studenty a dotáhli je před tabuli. A to ještě musíte doufat, že vaši třídu mezitím neobsadil nějaký jiný obor, protože místa není nazbyt. Pak můžete začít něco vykládat.

Vyučovací hodiny jsou dlouhé 40 minut a jede se bez přestávek. Většinou je jednomu předmětu věnováno několik hodin jdoucích za sebou. Konec ohlásí siréna z ředitelské kanceláře, jejíž načasování má ale se skutečným rozvrhem málo společného, protože sekretářka je zabraná do infantilních počítačových her a často zapomíná zmáčknout příslušný čudlík. Když náhodou skončíte o něco dříve, zajdete na pokec do "sborovny". Vždycky tam najdete svoje africké kolegy, nezávisle na tom, jestli mají zrovna hodinu. Proberete jak jde život, co studenti, jaké máte názory na mnohoženství, proč je jim divné říkat nám Nadia and David (jakmile je někdo žentý/vdaná, pak se oslovuje zásadně příjmením a při formálním styku i "pan", "paní") a tak dále. Takto učíme až do jedné odpoledne. Naďa matematiku a základy počítačů, David i něco pokročilejšího z IT.

Odpoledne jsme oba s dětmi. Ostatní kolegové však trpělivě pěstí svoje studenty až do čtyř, což jim naše oratoř zpříjemňuje dětským křikem a boucháním míčů. Jen ve středu je výjimka a místo některých hodin máme školní mši a pak se staráme o sportovní odpoledne.

Po odpolední oratoři hned následují večerní hodiny. Spousta pracujících si doplňuje vzdělání po večerech a o sobotách, čímž pro nás víkend začíná až v sobotu po obědě. S jejich docházkou je to všelijaké a zvlášť na konci dne jsou docela unavení. My celkem také, protože některé dny s nimi trávíme čas až do osmi. Při plném zápřahu od půl osmé ráno si pak už dáme jen rychlou večeři, studenou sprchu (protože nám nefunguje bojler :-) ), zapneme ve vedru ventilátor a tvrdě usneme. Nad námi se rozprostírá naše nová moskytiéra královské velikosti, "king size", jejíž chemické ošetření zabíjí komáry, jen se na ni podívají. Zítra nás čeká další pracovní den...