Hů is hů: s kým tady žijeme

 Zatím to z našich článků vypadá, že jsme přijeli do Afriky na dovolenou. Sice nás tu na začátku nezahltili prací a budeme na první týdny pozvolného poznávání Hwange rádi vzpomínat, ale teď už je situace jiná a přemýšlíme, jestli se kdy v příštích měsících pořádně vyspíme. Nicméně nepředbíhejme a podívejme se ještě naposledy zpět na období Vánoc, protože něco málo jsme místním dětem a mládeži už věnovali. A také vám dlužíme představení komunity místních salesiánů.

Na přelomu roku se v centru Don Bosco konalo setkání křesťanské mládeže pod honosným názvem festival. Aby vstupné mohlo být dotované, rozhodl se bratr Willem uspořádat před Vánoci sportovní den a vybrat potřebné prostředky. Tušili jsme, že by bylo dobré, kdybychom pomohli s organizací. Narazili jsme však na tichou a nesdílnou povahu tohoto bratra z Namibie. Dostat z něj jakékoliv podrobnosti stálo dost úsilí a mnoho ptaní. Navíc na otázku, jak se na festival připravuje, reagoval svěšenou hlavou a zarytým mlčením. Naštěstí jsme se postupně naučili prostoupit do jeho tichého světa a naladit se i na jeho humor. Nakonec se z něj vyklubal milý a vtipkující člen komunity. Fundraisingový sportovní den ale nedopadl moc dobře, místo zisku skončil ztrátou a kromě našich aktivit "překonej rekord" a pár hrajících fotbalových nadšenců se celý den vlastně nic nedělo. Bratr Willem má v komunitě na starosti spolupráci s mladými lidmi z okolních farností. Ještě v roce 2013 se vydá na studium teologie do Nairobi.

Den před zahájením festivalu samotného se konečně z dovolené v rodné Zambii vrátil jeho hlavní organizátor, otec Eustace. Bodrý veselý černoch se spoustou kontaktů, co si potrpí na dobré vztahy, dobré jídlo, silné parfémy, slavnostní oblečení a další požitky. Jen mu dát do pusy doutník a posadit ho před kameru nějkého mafiánského filmu. Otec Eustace je nejraději s dětmi a mladými lidmi, mezi nimiž je jako ryba ve vodě a oni ho mají rádi. Řídí místní technickou školu, nejčastěji však prý v kanceláři hraje se studenty šachy – ale umí ze sebe dostat i to nejlepší. Jednou byl třeba okolnostmi donucen vyučovat studentky oboru beauty therapy (kadeřnictví, nehty, masáže...) a dodnes se chlubí tím, jaké jeho pravidelná noční hledání návodů na internetu přinesla ovoce v podobě úspěšně zaměstnaných svěřenkyň. Také je prý přeborník v dominu, ale zatím jsme ho nevyzvali, takže nevíme. Sám se nám hned na začátku pochlubil, že je medžišn, tedy kouzelník. Svoje umění předvedl na druhém večeru mládežnického festivalu. Bylo-li jeho vystoupení bráno jako recesní představení špatného kouzelníka, dáváme mu deset bodů z deseti. Myslel-li to vážně, pak opravdu těžko říct. Jeho ruka vytahující z kapsy průhledný míček, v nějž měj změnit bublinu z bublifuku, nebo trik s šátky, kdy v nevhodný okamžik z rukávu vyklouzl šátek barvy jiné.

Naštěstí ta druhá polovina triků už se mu povedla. Hlavně při tom byla legrace, což asi stovka rozjívených černošských mládežníků náležitě ocenila křikem, tleskáním a tancem.

Na festivalu jsme měli dva úkoly, jednak jsme se starali o sportovní odpoledne a jednak jsme připravili odpolední pokladovku. Zbytek času jsme se účastnili programu a socializovali se, což s černochy nepředstavuje až tak veliký problém. Například jeden den ráno nás čekala pouť. Za včasný příchod jsme byli odměněni asi dvouhodinovým čekáním, než se konečně mohlo vyrazit.

Průvod za zpěvu, tance a modlitby růžence dorazil ke kostelu sv. Terezy, kde se buduje mariánská kaplička. Toto "groto" je dílem celé farnosti, a jak se zdá, je nutné ho stavět hodně dlouho. Velmi se zde angažuje otec Chota, druhý salesiánský kněz a zároveň ředitel naší komunity. Vyznačuje se nesehnatelností, zaneprázdněností, soustavným používáním jediného pořádně pojízdného auta v komunitě, rychlou jízdou, pravidelným zpožděním až hodinu na vlastních mších a také smělými názory bez servítků. Jednou jsme sledovali nešťastné farníky, jimž otec přikázal rozkopat čerstvě vybetonovaný schod ke grotu, protože neodpovídal jeho představám – farníci tedy museli vzít do ruky krumpáče, nedbaje svého nedělního oblečení, nalakovaných bot a bílých košil. Jindy jim zase jejich práci ohodnotil slovy: "To nevypadá jako kaplička, ale jako veřejné záchodky". Není divu, projekt grota existuje jen v jeho hlavě. Přesto je ale otec Chota výborným kazatelem a jeho charisma a schopnost jít k jádru problému způsobují, že mu lidé okolo věří a cení si ho jako výborného duchovního vůdce.

Festival probíhal nad očekávání hladce, i když si musíte uvědomit, že pro Afričany není tříhodinový rozptyl v programu žádným problémem. Letopočet se překulil do roku 2013, společně jsme o půlnoci zapálili starého muže, tedy strašáka, na nějž se symbolicky naházelo všechno špatné, co se v uplynulém roce stalo. Nový rok jsme přivítali výletem do rybářského klubu u řeky Zambezi. Černoši se mohli vyráchat v bazénu (v řece raději ne, tam voda patří krokodýlům), grilovalo se maso, zase se čtyřhodinovým zpožděním, a všichni odpočívali. Nádherná byla hlavně cesta tam a zpět po klikaté silničce liduprázdnou buší s občasnými chýškami venkovanů. Atmosféra byla úžasná, ono když sedíte namačkaní mezi bandou šedesáti lidí na korbě náklaďáku a kolem vás se křičí, zpívá, bubnuje a za jízdy i tancuje, špatnou náladu mít zkrátka nemůžete.

Festlival byl zakončen večeří. Začalo se místo v osm klasicky se zpožděním až před půlnocí. My jsme přišli jako obvykle ve sportovním. Když jsme uviděli všechny ty černochy v oblecích a černošky v plesových šatech, museli jsme udělat čelem vzad a převléci se. Ještěže tak. Trapný okamžik nás totiž stejně neminul při předávání dárků. Každý měl mít vylosovaného jednoho účastníka a dát mu dárek. Naše jména se ovšem vytiskla dvakrát a my museli jít na pódium pro dárek několikrát. A někteří zase nedostali nic. Naštěstí se všechno urovnalo – tady v Africe to vždycky nějak dopadne. Takhle to tu prostě chodí.

František má teorii, že tato povaha lidí je dána klimatem. V Africe se vždycky nějak přežije. Na kruté zimy jako u nás se nikdy žádný černoch připravovat nemusel, tak proč myslet dopředu... No, my jsme v Evropě zvyklí na něco jiného, což si František připomíná dost často. Tento rodák ze Slezska se nám při skypování do Čech jevil jako tichý a stručný člověk, ale jakmile si může postěžovat na místní přístup, pak se pořádně rozvykládá. Materiálu má dost a dost. Funguje jako administrátor komunity, tedy ten, co by se měl starat o praktické věci, jako jsou finance, zásoby, placení účtů, zařizování, pronájmy, prodeje apod. Praktické věci v nepraktické Africe. Někdo nezaplatil? Někdo jen tak nepřišel do práce? Komunitní pokladna je vyschlá a přesto se nakupuje? Chybí plán do budoucna? Zase už někdo něco rozbil? Něco se opět ztratilo? Někdo k vám nečekaně pozval na oběd spoustu lidí? Když se někam chystáte, prvně hodinu čekáte a potom se najednou hrozně spěchá? Chodí se do vaší jídelny připojovat na internet půlka města? Přijde k vám do obýváku někdo neznámý a pustí si vaši televizi? Pořád vám někdo leze na korbu auta a cestuje na ní, aniž by se držel nebo jevil alespoň nějakou známku opatrnosti? Vítejte v Africe. Není divu, že s tím vším má občas evropská mentalita problém :-)

My sami jsme se sem dostali jen díky Františkovi. A máme pocit, že nebýt jeho, asi by tu máloco fungovalo. I když... ono by se to asi nějak zvládlo. Je to přeci Afrika, ne?