Minule jsme popsali, jak jsme trávili naše první manželské Vánoce. Ale mše, jídlo a dárky nebylo zdaleka všechno. Na Boží hod odpoledne jsme si udělali společně všichni Češi výlet na kopec s příznačným jménem Baobab a stejnojmenným hotelem na svém hřbetu (ehm, jedna noc za 114 dolarů...). Asi je jasné, proč se kopec takhle jmenuje. Samozřejmě na něm rostou staleté baobaby. A ve větvích okolních stromů se prohánějí opice (vervet monkey). Jednoho místního člověka jsme trochu zpražili, když nevěděl, že existuje nějaká Česká republika. Upozornili jsme ho, že když drží v ruce pivo typu pilsener, vymysleli jsme ho u nás. Z vrcholku kopce jsme si prohlédli Hwange a těžbou poznamenané okolí mosteckého vzhledu. Samotné město je vlastně kus buše a tu a tam nějaké stavení.
Nejvíc jsme se ale těšili na šestadvacátého. Na výlet k Viktoriiným vodopádům, neboli po zimbabwsku Vicfalls. František byl tak hodný a dělal nám společníka, průvodce a řidiče v jedné osobě. Vyrazili jsme ráno po soukromé mši jen pro nás v komunitní kapli. Policisté na silnicích nás ani jednou nezastavili a my tak mohli stokilometrovou cestu buší bez měst či vesnic, jen s občasným domečekem u silnice, v pořádku absolvovat a dorazit na parkoviště před vstupem k vodopádům. Nestřetli jsme se naštěstí ani s žádnou zvěří, ačkoliv nás cestou značky varovaly před dobytkem, antilopami, vzácným psem hyenovitým (painted-dog) a slony.
Vodopády se zdálky ohlašovaly mohutným hřmotem padající vodní masy, sloupem mlhy zvedajícím se nad soutěsku a také specifickou flórou. Vlhký vzduch stoupající z vodopádů vytvořil v okolí deštný prales. Vzhled vodopádů přesně vystihuje jejich domorodé jméno – Mosi Oa Tunya, kouř, který hřmí. Řeka Zambezi padá ze stometrové výšky v šířce asi jednoho kilometru. Livingstone, jehož socha vás uvítá hned na začátku, vodopády "objevil" (pro Evropu) a pojmenoval v 50. letech 19. století.
Dnes se za vstup samozřejmě platí, pěkně diskriminačně podle toho, jaké jste národnosti. Zimbabwané za 7 dolarů a my Češi za 30. Stálo to ale za to – viděli jsme vodopády, prales, spoustu opic, několikanásobné duhy, světoznámý bungee jumping, František i jednu kobru a v ceně také bylo zmoknutí v blízkosti vody, což nás příjemně osvěžilo.
Pak jsme se šli projít na slavný most oddělující Zimbabwe od Zambie. Naskytl se nám jednak jiný pohled na vodopády, a jednak jsme se stali obětí místních prodavačů suvenýrů, pro které jsme najednou byli "přáteli", "sestrami" a "zachránci" jejich rodin, a kteří nám nabízeli předražené figurky a šperky. Po mostě vede jedna kolej a po silnici smí projet jen jedno auto současně, a proto uprostřed zaměstnávají paní, jejíž pracovní náplní je otáčet ceduli stop/go a chránit tak most před zřícením. Cestou zpět jsme museli projít celnicí, kde však stačilo říct, že jsme byli jenom na mostě. Dostali jsme razítko na kus papírku pro kolik lidí jsme si řekli a mohli jsme projít zpět. Kdybychom chtěli ilegálně projít, asi by nám dvacetiminutové čekání nijak nevadilo, takhle to bylo ale trochu zbytečné.
Vic Falls bylo zatím první místo, kde jsme našli nějaké suvenýry. Byly ale zatraceně drahé, tak jsme se spokojili alespoň s pohledy a známkami do Evropy, na kterých je namísto ceny napsáno pouze "E" jako pozůstatek z doby hyperinflace v letech 2007 – 2009. Po návratu jsme si udělali hezký večer, všichni čtyři jsme se usadili na tancích s vodou a čekali na západ slunce.
Jednou odpoledne jsme se vypravili do okolní buše. V budoucnu mají v okolí centra Don Bosco stát domy; zatím si tu ale jen pár chlápků vydělává na živobytí pálením cihel z hlíny, kterou vykopou. Uprostřed buše jsme také potkali človíčka stojícího u hromádky cihel, jinak tam nebylo široko daleko nic. Prý si staví dům. Jinak jsme cestou viděli obrovská termitiště (mají barvu podle okolní hlíny – bílá, šedá, žlutá, červená, černá) a spoustu baobabů, včetně baobabího miminka.
Zaujaly nás ohebné stromy ovíjející se okolo jiných dřevin tak jako fazole. Jsou tu také pěkné kameny, několik jsme si jich nasbírali jako suvenýr, ale musíme je dobře schovat – nesmí se totiž vyvážet, co kdyby v nich byl diamant, ten přece patří vládě...
Z našich výletů stojí za zmínku snad už jen pokus o safari. Vyhnala nás bouřka, a kromě antilop a ptáků zoborožců jsme za našich dvacet dolarů neviděli nic.
