Africké české Vánoce
Sedíme v bouřce v bezpečí dobrovolnického domečku, venku lítají hromy blesky zatraceně blízko, déšť nám buší do oken a prodírá se pode dveřmi dovnitř, venku poblikává skomírající zářivka podle toho, jestli zrovna jde proud. Ještě před půl hodinou jsme umírali v dusném vedru na vycházce do vyprahlé buše. Jsou dva dny po Vánocích. Žádný sníh ale nečekejte, máme tu zrovna období dešťů. Nepředstavujte si ale mnohadenní lijáky – prostě zde zhruba obden zaprší, někdy ale vážně hodně.
Ve středisku Dona Bosca ve Hwange sledujeme poslední dny neobvyklý úkaz: početní většinu zde tvoří česká národnost. Vedle salesiána Františka a nás přijely na Vánoce dvě další dobrovolnice, Anežka s Magdou, které už půl roku působí v jihoafrickém Johannesburgu. Dočkali jsme se jich po šestatřicetihodinové cestě autobusem. Inu, Zimbabwané pracující v JAR se vrací na Vánoce domů, a tak spoj nabral třináctihodinové zpoždění.
Ač daleko od domova, uspořádali jsme si Svátky v českém stylu. Těšili jsme se, že poznáme Vánoce po africku, jenže oni žádné tradice nemají. Jenom se sejde celá široká rodina a spousty návštěv, navaří se kotle jídla, pustí se hlasitá hudba a uspořádá se párty. Žádné koledy, žádné speciální jídlo, žádné rituály ani stromeček. Když už dárky, často jen dorty, kterých jsme hromadu dostali i my, podstrčí si je za běhu. Ne, díky. České Vánoce si nenecháme vzít.
Začali jsme pečením perníčků, banánového narozeninového dortu ve tvaru srdce pro bratra Willema, sušením toastového chleba na výrobu strouhanky, sháněním ryby a vánočního stromečku. Komunita si zabrala umělý strom, tak jsme si do domečku ozdobili kaktus. Třiadvacátého jsme si uvařili rajskou s knedlíkem (můžeme-li takto nazvat knedlíkoidní pokrm, kde hrubou mouku nahradila kukuřičná krupice a housku patky z toastového chleba). Štědrý den jsme všichni čtyři strávili v kuchyni, kde jsme se pokoušeli z afrických surovin připravit tradiční večeři. Kapra jsme "nevylovili" z rybníka, ale ze Zambezi a jmenoval se bream fish. Byla z něj zároveň výborná rybí polévka dochucená přivezeným českým kořením a smažený chutnal také dobře. Strouhanku z toastových chlebů jsme nastavili drcenými cornflakes. Bramborový salát se musel obejít bez hrášku a nakládaných okurek, zato do něj hezky barevně zapadla kukuřice.
pise.cz/img/294296.jpg" alt="kapr breams" width="600" height="450" align="absMiddle">
O půl šesté jsme se ve slavnostnějším oblečení a za zvuku českých koled sešli u nazdobené tabule se svítícím stromečkem v pozadí. No, ten bohužel ve sluníčku tolik nevynikne, jako ve tmě, ale na tu jsme si museli ještě hodinu počkat. Což se nám nakonec stejně poštěstilo. Chtěli jsme povečeřet všichni společně, ale čekání na africké salesiány se postupně zvrhlo v uzavírání sázek, s jakým zpožděním vlastně začneme.
Po hodině a deseti minutách jsme tedy znovu ohřáli rybu a konečně mohli začít. Zatímco my jsme si pochutnávali (Františkovi dokonce při ochutnání rybí polévky po pěti letech africké stravy vstoupily slzy do očí), oba Afričané se museli přemáhat, aby se při pojídání polévky usmívali a zvláštní chuť si "zředili" několika hrstmi opečených kostiček chleba. Na druhý chod už si ani netroufli. Ani řízky na druhý den se u nich nesetkaly s úspěchem. Už aby ti potrhlí Češi přestali vařit a na stole se zase objevila stará známá strava, která je nemůže ničím překvapit. Tak jsme se naučili o Afičanech další věc – neradi zkoušejí nové věci :-)
Při večeři jsme předali komunitě dárky – pro Františka zastřihovač vlasů, aby se nemusel spoléhat na místní holiče pochybné kvality, a všem bratrům dohromady porcelánový křížek s českými vzory. Na půlnoční mši jsme pak hodlali vyrazit pěšky, protože všichni ostatní šli do jiného kostela. To ale otec Chota nedovolil, bál se o nás. Prý v noci cesta není bezpečná, navíc policie po setmění kontroluje doklady. Otec tedy zanechal své farníky na pospas dlouhému čekání a místo toho nás odvezl do toho druhého kostela. Mše tak nabrala hodinové zpoždění, ale na to jsou už místní zvyklí, ani oni sami nechodí na čas, u nás by dávno všichni odešli.
Přede mší zpívaly místní děti anglické koledy a Naďa je k tomu doprovázela na kytaru – elektrickou, protože jinou tu nemají. Stejně na ně nikdo zdejší neumí hrát. Tak jsme konečně v kostele zažili i jiný druh hudby než rytmické zpěvy s bubnováním. Zaujal nás také betlém s černošskými figurkami, okolo kterého visí svítící santové.
Vánoční svátky pokračovaly na Boží hod. Ráno opět do kostela (kam v době vánočních prázdnin chodí méně lidí než obvykle, narozdíl od Česka) a večer jsme si konečně mohli předat dárky s Anežkou a Magdou v dobrovolnickém domečku pod nazdobeným kaktusem.
Komentáře
| RE: Africké české Vánoce | Štěpánka | 01. 01. 2013 - 21:49 |
| RE: Africké české Vánoce | martin tumpach | 02. 01. 2013 - 11:43 |
 RE(2x): Africké české Vánoce |
naďa | 03. 01. 2013 - 19:44 |
| RE: Africké české Vánoce | táta z třebíče | 05. 01. 2013 - 01:44 |