Druhé setkání s centrem Dona Bosca ve Hwange

Minule jsme popsali, jak vlastně vypadá náš nový domov. Je to tu opravdu krásné, při návratu z vánočního představení jsme viděli velikou sovu, jak sedí na hlavě sochy Dona Boska (pro neznalé – Don Bosco je italský kněz, co zasvětil svůj život systematické práci s dětmi a mládeží, založil kongregaci, řád salesiánů a byl církví svatořečen). Moudře koukala na naše auto a asi si říkala, co tu vlastně děláme...

No, zatím vlastně nic. Přijeli jsme v období prázdnin před novým školním rokem, navíc se blíží Vánoce. Ředitele Technical College, kde bychom měli učit, jsme ještě neviděli, ve třídách je binec, děti sem nemají důvod chodit, oratoř, kde jsme se chtěli zapojit, prý pod vedením bratra Willema trpí. Navíc ředitel místní komunity je na dvě farnosti jediný kněz, takže věčně někde v trapu... No zkrátka žádné velké pomáhání se zatím nekoná. Dáváme ruku k dílu, jak se dá. Naďa třeba nacvičuje s místními dětmi koledy a jednou jsme také uklízeli dva pokoje pro hosty. Došlo k tomu docela spontánně – jednou po snídani nás poprosili, jestli jim nepomůžeme s úklidem, načež jsme vešli do pokoje, ve kterém řádil otec Chota. Jelikož ty pokoje kdysi někomu patřily, rozhazoval jejich věci po postelích a vlastně dělal ještě větší binec. My jsme se pak po zbytek dopoledne bavili úklidem a odstraňováním zašlé špíny.

Začali jsme se učit rytmu fungování komunity – kdy se vstává, kdy jsou mše, kdy se snídá, obědvá a večeří, co máme brát vážně a co s rezervou, s čím je dobré pomoci a od čeho je lepší dát ruce pryč. Umíme už uvést areál do nočního režimu, seznámili jsme se s místními psy – hlídači. Stále si zvykáme na "africký čas" – v sedm znamená vlastně v osm, protože všichni přijdou pozdě, mše v šest znamená, že pět minut po šesté zastaví pod okny auto s knězem Chotou a ozve se: "jestli chcete jít s námi, musíte se rychle rozhodnout a připravit, protože už jsme tam měli být". Stejně tak svolávání ke společnému jídlu se může protáhnout na mnoho dlouhých hodin. Ale nikomu to tady nevadí, nikdo není rozladěný, že musel dlouho čekat. Čas v Africe běží jinak a s ručičkami hodinek má málo společného.

Hodně zde také dají na kontakty a společně trávený čas – nevadí, že přijdete pozdě, hlavně že jste se zastavili na slovíčko se známým. Zároveň tu dbají na oblékání, černoši a hlavně samozřejmě černošky vypadají slavnostně i ve všedních věcech, natožpak když se nastrojí. Ale zase je to takové africké – např. při skládání cihel pomáhal i kněz Chota v košili, černých kalhotách a lakýrkách. Asi si dokážete představit, jak za chvíli vypadal. Nebo holky, co přijdou na mši do kostela vyšňořené v dlouhých splývavých šatech a s botami na vysokých jehlách, jakmile ale sednou do lavice, boty sundají a celou dobu jsou bosky.

S oblékáním souvisí i obliba uniforem, členové různých spolků a sdružení nosí hrdě stejnokroje: jednak se tím stírá rozdíl mezi chudými a bohatšími a zároveň je to ukázka, že člověk někam patří... Na všechny takovéhle věci si pomalu musíme zvyknout a přizpůsobit se.

Další náročná věc pro Evropana je věta, kterou tu slyšíme až příliš často: "Ono to nefunguje," "Ano, máme to tady, ale je to rozbité." Je to poměrně smutné, protože centrum Dona Bosca je velmi dobře vybavené, v podstatě se tu najde, na co si vzpomenete. Ale – v polovině případů je to rozbité. Nová kopírka jim vydržela jen půl roku, tiskárna taktéž. Klávesy někdo nechal venku na dešti, kytaře kdosi urval kobylku, s mikrofony kluci asi mlátí o zem nebo co, náklaďák má věčně rozbitou spojku, u traktoru teče hydraulika, v podloubí stojí zaprášená nefunkční motorka a na parkovišti třiadvacetileté auto, které už dojezdilo. Zářivka nesvítí, od pokoje někdo ztratil jediný (!) klíč a František se bojí kupovat nové (a drahé) věci, protože stejně dlouho nevydrží a opravy jsou nákladné. Mrzí nás, že se nevyznáme v opravách – takový dobrovolník všeuměl by se sem moc hodil. Snad jim alespoň pomůžeme zprovoznit či odvirovat počítače.

Také jsme se nastěhovali do našeho pokojíku v dobrovolnickém domečku. Po různých pronájmech jsme samozřejmě museli všechno nejprve uklidit. Vybavili jsme se smetáky, hadry, mopem a dalšími nutnými zbraněmi a vyrazili do boje s nepořádkem. Nemají tu jen obyčejný prach a pavučiny, ale vystresovaný hmyz vám při úklidu se zoufalým výrazem utíká z lopatky, všude se válí stovky asi čtyřcentimetrových křídel létacích mravenců (ehm... kteří už tím pádem nejsou létací, že...), do sprchového koutu někdo nalil hnědou barvu na leštění podlah, nádobí v kuchyňce slouží jako malé hmyzí sídliště. A úklidem zabydlování nekončí. Než jsme se mohli vybalit se všemi věcmi, museli jsme zprovoznit bojler, zalepit díry v okenních sítích proti komárům a hadům, vyměnit zámek, aplikovat postřik proti hmyzu, provést genocidu na armádě mravenců v kuchyňce a pověsit moskytiéru. Tím jsme se bavili celý večer, snažili jsme se přehodit provázek přes trám ve výšce čtyř metrů pomocí čelovky (viz fotografie). A pak již jen polepit si stěny fotografiemi z domova, abychom se tu cítili útulněji. Náš pokojík je hotov a připraven.

Mimo to všechno trávíme čas poznáváním místní kultury a okolí. Byla tu již jedna svatba, zúčastnili jsme se pohřbu dvou místních farnic, co zemřely při nehodě (i přes malý provoz na silnicích přichází při autonehodách o život spousty lidí), pomáhali jsme se stavbou kapličky u kostela zasvěceného sv. Tereze (interiér na fotce).

Byli jsme i v prostorách nemocnice zdejší uhelné společnosti na večerním divadélku o narození Páně spojeného z vystoupením a koledami a do města jsme se dostali, když jsme s Františkem vyrazili na nákupy. Na fotce je místní řezník a pak chladící box v supermarketu.

Užíváme si vánočních prázdnin, každou chvíli by za námi měly dorazit Anežka s Magdou – dobrovolnice z Jihoafrické republiky. Ale nejvíc se těšíme, až začne školní rok a my se budeme moci konečně zapojit ve škole a pokusíme se znovu vzkřísit z mrtvých zdejší oratoř.

Ještě jsme nepředstavili komunitu salesiánů, u nichž žijeme. Snad někdy příště :-)