Jak jsme se konečně dostali do Hwange

I přes naše obavy, zda nám bez problémů vydají víza (nedodali jsme totiž zprávu z rentgenu plic) umocněné dlouhým čekáním, proběhlo nakonec všechno hladce a ještě navíc zadarmo. Na biskupství byli velmi vstřícní a potěšili nás informací, že víza lze poměrně snadno o pár měsíců prodloužit. Budeme to potřebovat, protože Naďa má vízum pouze do poloviny srpna, zatímco David ho získal na tři roky. Navíc nám zdarma udělali kopie pasů, které jsme hned šli odevzdat do prodejny telefonního operátora Econet. Místní SIM karty si totiž můžeme pořídit jen na základě dotazníku a kopie pasu. Davidovi zaktivovali SIM kartu ihned, Nadě zatím ne. Prý to může trvat i týden. Jsme však rádi, že před dlouhou cestou do Hwange už máme alespoň jeden telefon funkční, protože české číslo nám tu zatím nefungovalo.

Naše poslední odpoledne v Harare jsme strávili v oratoři. Oratoř je, stručně řečeno, odpolední sportovně-výchovný program pro děti a mládež, jehož úkolem je nenásilně dětem předat křesťanské hodnoty. Jako oratoř se také označuje místnost, hřiště apod., kde se tento program odehrává. Hráli jsme s několika dětmi hry a pak volejbal, ale malí fotbalisti se nezapřeli – nejčastější úder byl dětskou nožičkou nebo hlavičkou. To pravé rodeo však začalo, když se přihnali rozjívení náctiletí výrostci z fotbalového hřiště. Začali dráždit hlídací psy a z vysokého stromu "trhat" ovoce podobné jablku a chuti hrušky, zvané mšenge. Nejprve ho shazovali kameny či setřásali z větví, načež z popadaného ovoce vznikl pod stromem pěkný binec. Oni však jedli i ty kousky, co se rozprskly na zemi v červeném písku. Pak někdo přinesl žebřík, na který se pověsilo asi pět kluků a vyšplhali až k samému vrcholu stromu. Žebřík nakonec spadl a jeden kluk na stromě hrozně ječel, což ale nikoho nevzrušovalo, protože zřejmě přes hlasité veselí dole nebyl ani slyšet. Kluky už totiž začal zajímat volejbal, a tak nás na hřišti najednou bylo asi pětadvacet. Šla jsem se zeptat bratra Joachima, jestli je v pořádku, že tam kluci dělají takový binec a demolují stromy, a on jenom opáčil, že tu můžou zůstat déle, protože mají prázdniny a povzbudil mě, ať jsem odvážná. Pak se celá ta banda začala zajímat o nás, a když zjistili, že zítra odjíždíme, všichni vypukli v hlasitý "pláč" a museli jsme se s každým z nich vyfotit alespoň třemi foťáky.

Večer jsme se rozloučili s komunitou salesiánů a dali jsme jim na památku pohlednici Prahy a plyšového sněhuláka. Ve čtvrtek 13. prosince jsme konečně téměř po týdnu po našem příletu vyrazili na poslední etapu cesty do Hwange. Vezl nás otec Musenge, který však vstal pozdě, a tak si to s námi hasil i přes červenou na křižovatce. Přestože jsme na nádraží dorazili pozdě, přišli jsme mezi prvními a mohli si vybrat pohodlné sedadlo s vyhledem na naše zavazadla.

Autobus tam stále byl a vyjel nakonec s hodinovým zpožděním. Čekal totiž, dokud se nezaplní nejen všech pět sedadel v každé řadě, ale i ulička. Ano, sedadla jsou poněkud užší, takže když je někdo trochu širší konstituce, tak holt přečuhuje do uličky. Tam ale naštěstí sedí někomu na kufru nebo tašce. Když autobus stojí, obklopí ho hrozen prodejců, kteří začnou záhy pronikat dovnitř a zaplní poslední prázdné skulinky. Sice zavazí lidem při vystupování i nastupování, ale zato si od nich můžete koupit banány, jablka, chipsy, jogurt, chlazenou colu, solární nabíječku, kredit do mobilu, pásky, hodinky, "elegantní" klobouky... A když se nedostanou dovnitř, strkají vám grilovanou kukuřici na tyči okýnkem až k nosu.

Třináctihodinovou cestu přes celé Zimbabwe nám "zpříjemňovala" velmi hlasitá reprodukce domorodé hudby, k níž nám na ploché obrazovce promítali úděsné klipy jakési náboženské sekty – na pozadí plochy z Windows křepčily postavy v bílých hábitech. Dalším číslem programu byl přenos z brutálního amerického wrestlingu, z nějž se mohly přihlížející africké děti přiučit řadě nejdivočejších násilných kousků, ze kterých nám bylo lehce nevolno. Po této několikahodinové pauze nám byly naservírovány původní klipy hezky od začátku.

Naštěstí jsme se mohli bavit i jinými věcmi. Počítali jsme, kolikrát nás zastavila policejní kontrola. Říkají tomu "road block", blokáda silnice, ale většinou mají policisté k dispozici pouze dva sudy uprostřed silnice, zato se na místo dovezou luxusním BMW. Nejvíce jsme ale koukali z okna na krajinu jako vystřiženou z filmu Bohové musí být šílení. V dlouhých úsecích mezi městy (desítky kilometrů) se okolo rovné silnice rozkládají savany, ze kterých jen jen vykouknout mávající sloní chobot nebo dlouhý žirafí krk, a stromy, na jejichž větve by se ve správném filmu sesedli tři čtyři supi. Konečně jsme se dočkali kulatých hliněných chýší se slámovou střechou a prašných cest zrudlých africkým pískem. Za Bulawayem jsme se pak vnořili do obrovitých ploch buše, které jsme brázdili po širokých prázdných silnicích vší povolenou rychlostí 120 km/h (nevadí, že autobus má na úzkých silnicích maximální rychlost 60 a na širokých 80). A tak jsme dorazili do Hwange...